Kterak (a proč) mě SJ vyrazili

Dříve mě hrozně bavily výklady, rozbory a vůbec všelijaké pitvání nauk a podobných zbytečností. Jak postupně stárnu, začínají mě čím dál tím víc zajímat konkrétní příběhy zkušeností jednotlivců s Bohem.

Mám tu svůj příběh, kterak mě Bůh vyvedl z organizace NSSJ. Jistě bych ho někde mohl vystavit "natrvalo", tam bych si ale neužil tolik zábavy jako zde při diskusi. Nemluvě o tom, že podobných příběhů jsou mraky. Takže promiňte, ale máte ho zde.

Vlastně celé to začalo kauzou civilní služba (CS). Po několika letech studií Bible (děkuji těm dvěma bratrům, kteří se mnou měli neskonalou trpělivost a vydrželi mé dotěrné otázky a připomínky a trpělivě na ně hledali odpovědi) jsem usoudil, že je čas se nechat pokřtít. Ale ouha, během rozhovorů před křtem vyplula na povrch otázka civilní služby (v té době byla ještě zakázaná). Zastával jsem názor, že podle Bible není žádný důvod ji odmítat a že je to holt na svědomí každého, jak se k věci postaví. V žádném případě jsem neviděl důvod k vylučování nebo jakékoliv šikaně ze strany starších vůči těm, kteří by se rozhodli na CS jít (k tomu poznamenávám, že jsem měl za sebou jak základní vojenskou službu, tak i CS jakožto náhradu za vojenská cvičení, narozdíl od modroknížáků, kteří mě propírali). Pak přešla argumentace zhruba na to, že VRO cosi a cosi, tedy i Bůh cosi a cosi. Na to jsem opáčil, že podle vzoru Berojských jsem sice dychtivě přijal evangelium, ale pečlivě zkoumám, co mi kdo tvrdí. Tím jsem vlastně prohlásil, že přezkoumávám rozhodnutí VRO, zda mi nekecá. Přísedící starší však začal klást důraz na "dychtivě přijali" (s nevysloveným, ale naznačeným závěrem, že instrukce VRO pocházejí od Jehovy, není tedy co přezkoumávat), já trval na důrazu na zkoumání v Písmu.

Už jsme oba byli rozžhavení do ruda. Starší se tedy pokusil situaci "zachránit" známou fintou, a to, zda si myslím, že by Ježíš na CS šel. Na to jsem s klidem opáčil, že jsem přesvědčen, že ano (vyjmenoval jsem mu i důvody svého přesvědčení). Na to už začal vyskakovat jak čertík a pak šel raději domů.

Tím se můj křest odročil. Následovalo několik pohovorů, na jednom se účastnil i zástupce české pobočky. Namísto věcných argumentů jsem slyšel zcestné argumenty lidí, kteří neznali ani vojenskou, ani civilní službu, ale ani zákony, které obojí upravovaly. Nakonec jsem byl svěřen „vyšetřovací“ komisi, ve které zasedal jeden zajímavý člověk (asi půl roku potom byl vyloučen, ke své radosti). Během hovoru mi naznačil cosi v přibližném smyslu, že budu-li se šťourat ve smradlavém, bude to smrdět ještě víc. Poté na mě napsal posudek, ve kterém zaobalil problém tak, že byl pro obě zúčastněné strany přijatelný (tedy mě i starší sboru). To trvalo přibližně rok. Došlo znovu na (doplňující) otázky před křtem, ve kterých jsem odpovídal ve smyslu posudku: tedy tak, abych nepošlapal vlastní svědomí, ale ani abych nebyl kamenem klopýtání těm, kteří se mnou otázky probírali. Přičemž legrační na celé věci bylo, že se v otázce CS chystala zásadní změna, o které starší již věděli a také mi to naznačovali, takže otázky před křtem proběhly hladce. Byl jsem tedy pokřtěn.

Několik týdnů na to skutečně vyšla ve Strážné věži změna, že CS je nyní pro křesťany přijatelná. I řekl jsem si: uf, další blbost odstraněna. Během následujícího (zhruba) roku jsem dostal od jednoho bratra (také již dávno odešel, hehe, samý odpadlík) tip na knihu Krize svědomí od Raymonda Franze, ve které autor mimo jiné rozebíral pozadí celé kauzy kolem CS (podstatné je napsáno zde: http://www.straznavez.cz/Zdomova/sjacs.htm). To mě zarazilo, protože se fakticky čekalo, až vymřou ti, kteří s CS nesouhlasili. V té době jsem už Strážnou věž téměř nečetl, protože má důvěra v ní klesala směrem k nule. Takže o zásadním okamžiku, který nakonec vyústil v mé vyloučení, opět „rozhodl“ stejný bratr, když mě upozornil na jeden článek ve SV. Jedná se konkrétně o SV z 15.8. 1998, str. 17, odst. 7, cituji (o těch, kteří odmítli CS z důvodů naordinovaného (sic!) svědomí a byli pak za to pronásledováni úřady): „Bylo snad od Jehovy nespravedlivé, že ho nechal trpět kvůli tomu, že odmítl něco, co by teď mohl bez následků přijmout? Většina z těch, kdo něco takového zažili, si to nemyslí. Naopak se radují, že měli příležitost dát jasně a veřejně najevo své rozhodnutí zůstat pevní ve sporné otázce svrchovanosti. (Srovnej Joba 27:5.) Existuje snad nějaký důvod, kvůli němuž by člověk měl litovat, že jednal podle svého svědomí a zaujal pevný postoj pro Jehovu?“ Následuje povzbuzení v odst. 12: „Buďme přesvědčeni o tom, že správné je, abychom poslouchali Jehovu – drželi se pokynů, které dostáváme prostřednictvím jeho organizace, a přijímali jeho rozhodnutí.“ Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle je naprosto ryzí pokrytectví. Namísto omluvy za způsobené strádání shodil vedoucí sbor vše na Boha ve stylu: my nic, my muzikanti. Nechť si každý posoudí, jaké kdo nese ovoce.

Tohle bylo na mě už příliš. Přestal jsem chodit na shromáždění, protože jsem neměl chuť podílet se na takových lžích. Někdy v říjnu až listopadu se začli sboroví starší zajímat, pročpak jsem přestal docházet. Ukázal jsem jim článek a zmínil jsem svůj názor. K tomu pokývali hlavami a zamračeně odešli. Přestože jsem měl v té době už téměř jistotu, že NSSJ není tím za co se vydává – tedy tou jedinou Bohem vyvolenou organizací –, pro jistotu jsem ještě žádal Boha o definitivní potvrzení. Pokud se mýlím, ať kauza nějak vyšumí do ztracena (jako v mnoha jiných případech), ale pokud se jedná o lež, ať jsem co nejrychleji vyloučen.

Dostal jsem pozvánku na právní výbor. Sice jsem si předem promýšlel, co tam chci říct, ale nakonec jsem „byl pozdržen“ ve své výřečnosti a výsledné argumenty byly velmi jemné ve srovnání s tím, co jsem si původně připravoval. Takže kromě svého setrvání na tom, že by se měl vedoucí sbor omluvit namísto přenášení odpovědnosti na Boha, zmínil jsem ještě vývoj kauzy, jak ji popisoval R. Franz (ojoj, literaturu odpadlíků jsem četl!) a lehce jsem zmínil cosi o falešném proroku, který prorokoval několik konců světa (pche, staré a nezajímavé kauzy, které přece už dávno neplatí). Nato jsem byl bez dalšího vyloučen. Možnost odvolání jsem rovnou odmítl, ve své věci jsem dostal jasnou odpověď.

Nicméně, jsem rád, že jsem touto zkušeností mohl projít. V konečném důsledku mě posílila ve víře, protože jsem (opět) poznal, že Duch Svatý působí a věřícím podle slibu Ježíše pomáhá.

Zajímavý příběh.Ono není o co stát být svědkem Jehovovým.kdekdo se cítí bít ukřivděn a uražen,že ho neprávem vyloučili,ale vždyť to je ve skutečnosti požehnání pro toho vyloučeného.Od té doby,co nechodím na programy a do služby mám svatý klid.V době,kdy jsem byl aktivní SJ jsem se cítil jak kůň při dostihu.Neustále mě někdo pobízel k vyššímu a vyššímu výkonu,ať byl tan výkon jakkoliv vysoký.Dnes mi jsou všichni bratři popoháněči zcela ukradení.