Život a služba Vlada Fajfra

Nic proti tomu, co jsi napsala dorinko, ale dědovi určitě nejde o nějaké cenzurování apod. , ale o princip.

No princip je v tom, že si sem každý může psát, co chce, a pokud to není nějaká sprosťárna, tak to tady i zůstane, anžto to administrátoři nesmažou. Takže skeptik si tu může psát o br. Fajfrovi, děda si může stěžovat, já si to můžu pochvalovat a Ty sem můžeš dávat Princip demokracie. Demokracie sice není zřízení od Boha, ale tady to tak prostě funguje.

Ale jistě, dorinko. O tom jsem právě psal, ať si zde v rámci slušnosti píše každý, ale nezapomínejme na princip, nikdo to nezměnil, že tyto stránky jsou především a to není můj úmysl, ale je to úmysl těch, kteří založili tyto stránky, o SJ a exSJ. Proto chápu vzrušení jak dědy tak i jiných. Proto si myslím tedy pro mně je to pro tento okamžik ukončená záležitost. Ale určitě se ozvu pokud by zde opět někdo chtěl tvrdit to, co zde někteří tvrdili.

pre pána Hvězdlického,

pred viac ako rokom som sa pripojila do tejto diskusia pod svojim menom ako MONIKA. Vaše reakcie bolia natoľko zraňujúce, že som sa stiahla a asi rok som len čítala a neprispievala.

Prešiel rok a ja som ešte skeptickejšia a smutnejšia.

Kvôli ľuďom, ktorí poznajú SLOVO BOŽIE a skutkami ho zapierajú.

Brat Fajfr je 7 rokov vo večnosti.

Zbor v ktorom slúžil už 2 roky nenavštevujem.

Kvôli ľuďom, ktorí majú plné ústa Boha, Biblie a poznajú každý zákon a zabudli na milosrdenstvo a lásku k blížnemu.

Ja to nazývam Farizejský syndróm.

Pán Hvězdlický, ak Vás Kristus nezachráni, zomriete vo svojich hriechoch.

Chápu tvůj postoj, ale zas nebuďme příliš úzkosliví přes míru, co je na tom, že někdo upozorní, že by mělo být vytvořeno nové téma, které by "jasně" poukazovalo, že sice nejde o SJ nebo exSJ, ale je to zajímavý, povzbudivý, příjemný atd. příběh, který může čtenáře pohladit na duši. Tak jak chceš aby na Tebe jsme měli ohled, tak proč nemáš ohled na dědu Slavíka? Protože si myslím, že se nemusíme hned odvolávat na nějaké lidství v případě, že jde o princip - účel, tedy hlavní účel těchto stránek. Samozřejmě, že každý příběh, který nás posune blíž k Bohu je důležitý a vhodný, ale proč z toho dělat problém, že?

Jirko, zni to moc mile, že z toho nechceš dělat problém, ale když ono nejde o přílišnou úzkostlivost. Jde o neustálou neomalenou kritiku, která zasahuje velmi citlivě lidi, kteří předpokládají u druhých alespoň základní slušné chování. To není snad jeden komentář, který by děda Slavík nezazdil nějakou kritikou nebo dobře mířenou ranou.
Chtěla bych napsat, že chápu, že děda během života toho mnoho zažil a mnoho věcí ho hluboce zranilo, chápu, že jinak jedná člověk, je-li zdráv nebo mladý... to je všechno pravda, a je mi to všechno líto.
Ale věř mi, že kdybychom všichni pořád nebrali "ohled na dědu Slavíka", vypadalo by to opravdu jinak....
Je to fakt hezký, že odpovídáš takhle mírně, ale snad taky vidíš a cítíš to, co já - nebo my, kteří se ozýváme.

Myslím si, že tady by si lidi měli spíš porovnávat názory s touhou si nějak pomoci nebo se potěšit.

Jirko tak proč z toho problém děláte ? Já vůbec váš postoj nechápu a nikdy nepochopím. Je pravda, že u SJ se nesmí číst něco jiného, nebo naslouchat jinému vyznání. Nebo se radovat z požehnání jiných věřících než SJ. Ale o co mě jde. Je tady desítky možná stovky námětů, a jsou tady proto, aby si každý mohl najít co jej zajímá. Jestliže mě tedy určité informace nesedí, mohu jít v klidu do jiné místnosti a tam se zapojit. Nemusím přece druhým svými postoji ubližovat a tomu co se mě nelíbí dávat hned nálepku NEŽÁDOUCÍ. Je pravda že jsou tu odborníci na všechny ty desítky či stovky námětů a zvládají úplně všechno a všechny. Ale většina si najde několik témat, která ho zajímají a tam předkládá své názory. Co mě nezajímá, nebo k čemu nemám co říct, si přečtu a jdu tam kde mě to baví, zajímá a mám tam co dobrého přidat. Ale takové pokusy už tady byly, vyhodit katolíky a podobně.

Někdo to zde popsal pěkně, tuším že to byla Dora....Nebo je to tak těžké napsat něco pěkného, povzbudit druhé, poděkovat za zajímavé čtení, potěšit?....

A jaká byla odpověď ?......Dobrá věc se chválí sama......Promiň dědo, ale při tvé odpovědi jsem si představil situaci, kdyby tak Ježíš řekl učedníkům, nebudu vás chválit, nebudu vás povzbuzovat a ani vás nebudu těšit, protože dobrá věc se chválí sama.

Někomu se toto téma nelíbí, druzí se vyjadřují, že je to těší, dělá jim to radost, potěšilo je to, povzbudilo atd.....

Takže se ptám - jste vy, kterým se toto téma nelíbí, ochotni brát ohled na ty kterým se to líbí ? Jste schopni projevit pochopení pro druhé, že mají z něčeho radost a těší je to ?

kód:

Takže se ptám - jste vy, kterým se toto téma nelíbí, ochotni brát ohled na ty kterým se to líbí ? Jste schopni projevit pochopení pro druhé, že mají z něčeho radost a těší je to ?

Když si to přeješ, tak ano. Někdo má radost z trojice, jiného těší přísný trest pro odpůrce v podobě večných muk atd atd. Další je nadšený pro Tóru.

Znamená to, nebrat nikomu radost nějakým jiným názorem, ale jen (jako u SJ) chválit a zase chválit.

Asi jsem se strašně mýlil, když mě články připadaly jako reklama a propagace určitého náboženského měru..

Omlouvám.se. Budu kolem podobných věcí chodit v tichosti a hodně daleko.

......Když si to přeješ, tak ano.............Dědo Slavíku já si nepřeji nic a tak mě do svých, pro mne nepochpitelných sporů nezatahuj, děkuji.



......Asi jsem se strašně mýlil, když mě články připadaly jako reklama a propagace určitého náboženského měru......
No tak ať to dle tebe vypadá jako reklama. Kdo jsme mi, budeme to soudit mi nebo kdo ? Jinému to připadá povzbuzující a těší jej to. Tak se nemůžeme dívat jen sami na sebe co nám se líbí. To by tady asi moc námětů třeba nebylo, kdybychom tak jednali všichni.


.....Znamená to, nebrat nikomu radost nějakým jiným názorem, ale jen (jako u SJ) chválit a zase chválit........ To jsi řekl ty. Znamená to, že jestli chceš aby někdo respektoval ten tvůj jiný názor jak píšeš, musíš ty respektovat jiný názor druhého. Toď vše.


Už nevím co bych k tomuto nepochopitelnému značení ŽÁDOUCÍ či NEŽÁDOUCÍ napsal a pro mne je to uzavřené.

kód:

Svatopluk Slavík (zvaný Hvězdlický):

Někdo má radost z trojice,jiného těší přísný trest pro odpůrce v podobě večných muk atd atd. Další je nadšený pro Tóru.

Těšit se z přísného trestu pro odpůrce v podobě věčných muk .
Neznám osobně nikoho, kdo by měl potěšení z přísného trestu pro odpůrce v podobě věčných muk.

Nejdůležitější je šíření evangelia o spasení skrze Ježíše Krista, aby co nejvíce lidí mohlo být napořád s Pánem .

kód:

Těšit se z přísného trestu pro odpůrce v podobě věčných muk    .
Neznám osobně nikoho, kdo by měl potěšení z přísného trestu pro odpůrce v podobě věčných muk.

Já OSOBNĚ taky nikoho neznám. Ale čtu zde příspěvky některých, kteří funkci "pekla a věčných muk" přijímaji se zadostiučiněním.
V případě, že se peklo zruší, budou to pociťovat jako nespravedlnost.

To Štefek

Petře, přece niko nebo aspoň já za sebe, netvrdíme že to sem nepatří, ale uznej, že se tyto stránky nejmenují "obecná diskuze - všehochuť"? Potom tvé výhrady by byli na mistě. Ale pokud mají tyto stránky specificky vyhraněný obsah, tak bych viděl, ale přiznám se, že chápu někoho kdo sem zařadí nějaký pěkný příběh, tak apriori neuvžuje, nebo nepřemýšlí jestli to sem patří nebo ne. Ale viděl bych jako ohleduplné, když tu je nějaká kritika, a uznávám, že děda to někdy přepískne, ale vzpomeňme na ap. Petra a jak k němu přistupoval Pán? ; že dotyčný udělá nové téma s tím aby každý věděl, že je to zajímavé téma, ale obsahem sem nepatří a proto je to takto specificky označeno. To si myslím není nic proti ničemu, ne? A já bych z toho cítil, že osoba která sem píše je velice slušná, příjemná a ohleduplná.

Hm, namísto zbytečných hádek by možná bylo na místě uvědomit si následující pravidla:
1. Moderátor má vždycky pravdu.
2. Pokud ji nemá, platí bod č. 1.
Z čehož plyne, že prohlásí-li moderátor, že sem něco patří, pak to sem prostě patří a nemá smysl se o tom dohadovat.

Z toho plynou určité důsledky. Bude-li to moderátor nějakým směrem příliš přehánět, diskutující se prostě rozprchnou jinam, protože nikdo a nic je nemůže přinutit zde setrvávat. Byl jsem již na mnoha fórech a pokud mě to někde z jakéhokoliv důvodu otrávilo, prostě jsem odešel, namísto abych všechny peskoval.

Jirka z P. napsal:přiznám se, že chápu někoho kdo sem zařadí nějaký pěkný příběh, tak apriori neuvažuje, nebo nepřemýšlí jestli to sem patří nebo ne.

Zdá se, že si začínáme rozumět.
Jen bych upřesnila, že skeptik uvažovala o tom, jestli to sem patří, nebo ne. Zmiňuje to na str. 2 této diskuse:

skeptik napsal:Pred uverejnením tohto článku som sa obrátila na admina a poprosila ho o zváženie toho, či sa sem príspevok hodí.

Tak jen aby to nepůsobilo dojmem, že si sem každý dává, co chce, bez ohledu na názory druhých lidí.
No a jinak máš pravdu. Nebo ne?

Dorko, díky za upřesnění.
Vidíš toho jsem si ani nevšiml, tak to mění úplně můj pohled na věc, v tom případě musíme skutečně se na dědu Slavíka dívat, že bude zřejmě podobného ražení jakého byl ap. Petr. Budeme muset z lasky k němu být stejně trpěliví jak byl i náš Pán k Petrovi.

V nemocnici

"Ó, Pane Ježíši, jak je to možné, že jsi dopustil, abych ležel na operačním stole v nemocnici. Vždyť jsem měl mít biblickou hodinu v Uherském Brodě!" Tak jsem se modlil.
Jel jsem totiž na motorce na kazatelskou stanici. Ačkoliv ve vedlejší ulici byla značka STOP, vyjelo z ní velkou rychlostí auto. Poprchávalo. Asfalt na ulici byl mokrý. Prudce jsem zabrzdil, smyk, upadl jsem na zem pravou nohou jsem narazil na levou pneumatikou osobního vozu. V úrazové nemocnici mně provrtali lýtkovou kost pod kolenem zlomené nohy, do otvoru vsunuli ocelovou tyčku. Na ni upevnili lanko, natáhli je přěs kladku a na konec lanka zavěsili 8 kg závaží, aby se zlomená stehenní kost dostala do správné polohy.
Potom mne prěvezli do pokoje č. 2, kde bylo 11 pacientů.
Příští večer nám ošetrovatelka nabídla lék na spaní a od bolesti a před odchodem zhasla světlo. Řekl jsem si: "Tady máš příležitost ke svědectví," a oslovil spolupacienty: "Přátelé, je dobře se před spaním pomodlit. Jistě znáte modlidbu Otče náš. Uvědomili jste si, co to znamená mít všemohoucího Otce v nebesích, který Vás dokonce miluje? Víte o tom? Nevíte? Pak nemůžete ocenit tuto nádhernou skutečnost jeho otcovské lásky, ochrany, potěšení, pomoci. Jinak člověk žije v tomto světě jako marnotratný syn daleko, daleko od otce, daleko od domova a nemá se dobře.
Vyprávěl jsem jim podrobně podobenství Pána Ježíše. Syn odešel z domova, sliboval si, jak se bude mít prima ve světě. Když utratil všechen majetek, který jako svůj podíl dostal od otce, začal pást vepře. Měl se bídně. Srovnával tu mizérii, v níž se nacházel, s půvabem, krásou a pohodou života u otce, doma. "Vždyť nádeník v domě mého otce se má dobře a já tady hladovím," uvažoval. Rozhodli se vrátit se k otci. Cestou domů měl obavy, zda ho otec přijme. Nevyhodí ho, když uvidí takovou zkrachovalou existenci? Ale co se stalo? Když jej otec z dálky uviděl, běžel k němu, objal ho a políbil. Tak velmi se radoval, že se zbloudilý syn vrátil. Oblékl ho, dal mu prsten, znak synovstí, a vystrojil mu hostinu. Tak je to s každým, kdo pozná, že na tomto světě nemá pravý domov a obrátí se k Bohu. Pak začne nově, šťastně žít. Ukončil jsem modlidbou. Spolupacienti tiše poslouchali.
Během dalších večerů jsem probíral modlitbu Páně po jednostlivých prosbách. Po nich nasledovalo desatero, pak podobenství Pána Ježíše, událost z evangelií i Starého zákona.
Jeden den přišel na náš pokoj nový pacient. Během mého výkladu Písma začal silně kašlat. Když jsem ukončil modlidbou, ihned se ozval: "Ten člověk, který právě mluvil, není zřejme z naší církve. Nemůžeme poslouchat, co nám káže. Musíme to odmítnout. Nepřejeme si ty jeho řeči. "

Byl jsem ve svém nitru znepokojen. Až teď jsem si uvědomil, že asi všichni pacienti na našem pokoji majú totéž vyznání, ke kterému se hlásil onen člověk. Po mnohém zvažovaní jsem se rozhodl: příští den se zeptám pacientů, kdo chce, abych pokračoval ve výkladech Božího slova a kdo je proti. Třeba nechám i hlasovat. Bude li většina proti, přestanu s večerními pobožnostmi.

Pravidelně každé ráno si čítávám jeden ze žalmů, říkám si aby ten den dostal švih. Čtu je postupně, mimo studia Písma během dne. I zde jsem měl Bibli stále na nočním stolku. Na ten den připadl žalm 40. Byl jsem téměr tedy už měsíc a půl v nemocnici. Čtu verš 5: Blahoslavený ten člověk, který skládá v Hospodinu svou naději, a neohlédá se na pyšné ani na ty, kteří se ke lži uchylují.
To slovo ke mně promluvilo. Potřeboval jsem je. Vedlo mne k tomuto rozhodnutí: nemohu přece respektovat pyšné lidi a lháře. Nejsem žádný sektář. Žádné hlasování. Budu dnes večer zase hovořit.
Své rozhodnutí jsem splnil, večer jsem kázal jako obvykle. Malina, tak se ten muž jmenoval, opět kašlal, lépe řečeno pokašlával, už ovšem ne tak nahlas a stále. Příští den přišla ošetrovatelka a hlásila: Malina, na trojku!"
Pokoj číslo tři zapáchal, protože tam byli pacienti s hnisajúcimi ranami.
"Nepůjdu, řekl rozhodně, když odešla. Asi po necelé hodině přišla vrchní sestra a rezolutně prohlásila: "Z rozkazu pana primáře se hned přestěhujete na trojku. Zvedl se a šel kolem mne se sklopeným zrakem. Asi po týdnu se vrátil zpěd. Večerní pobožnost už nerušil, tiše poslouchal jako ostatní.

Po třech měsících pobytu v nemocnici kost srostla. Celou tu dobu jsem musel ležet na zádech, a tak jsem byl rád, že jsem mohl opustit lůžko a chodit asi týden o berlích. Skamarádil jsem se s primářem, hovořili jsme spolu ve volném čase též o Božích věcech. Pak nastalo loučení.

Doma jsme v přízemním prostorném pokoji mívali v neděli večer i ve všední den shromáždění. V ložnici nahoře jsem si připravoval kázání na text Řím. 8, 28:
Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.

Pod zorným úhlem tohoto verše jsem hodnotil nehodu na křižovatke. Byla to lekce, kterou jsem potřeboval:

1) Naučit se i v obtížných nesnadných situacích nepodléhat depresi, skleslosti, ale mít dobrou mysl a zdravý optimismus.
2) Oceňoval jsem vděčně a nově se zvláštní intesitou blahodárný účinek Božího slova. Dýchal jsem ze stránek Bible osvěžující ozón nebeské atmosféry, který dával mému životu elán, i když jsem stále byl připoután na lůžko, a to jen vleže na zádech. Jako Boží milost jsem přijímal možnosti vydávat svědectví pacienům i personálu o Pánu Ježíši, Spasiteli.
Když jsem dokončil hlavní myšlenky mého proslovu, v přízemí se už začali scházet lidé ke slyšení slova Božího. Ve snaze co nejrychleji sejít po schodech dolů, jsem pravou berlí uvízl v otvoru na podlaze, sklouzl se a upadl uzdravovanou nohou na okraj postele. Co následovalo si můžete domyslet - reafraktura, znova do nemocnice, reoperace, opět lanko pod kolenom, kladka a 12 kg závaží.

Za všechno může jen zlomek vteřiny
Podívat se dolů, snít a doufat
Tiše padnout do sněhové peřiny
Usmát se, usnout, přestat si zoufat

Za všechno může touha pradávná
Křídla jsou vášní člověka
Někomu možná přijde zábavná
Přesto je věčná a odvěká

Za všechno můžou ptáci bílí
Poslové Božího odpuštění
Přestali přilétat a touha sílí
Hledáme něco, co již není

Za všechno můžou poslové vzdušní
Andělé zrádní, padlí a krutí
Hrají si s námi každý den krušný
K nejzazším řešením s láskou nás nutí

Za všechno můžou jen naše duše
Záleží na nás zda světlé či temné
Řítím se dolů, pomalu tuše
Že přistání nebude zrovna jemné

Dějství první
Zničí tě světlo dne
Rozpadneš se v prach
Můj přenádherný sne

Zmizíš v slunce svitu
Mám o tebe strach
Vzdory tvému mýtu

Zemřeš tiše, obraz míru
Jaký skrytý vrah
Zabil tebe i tvou víru

Dějství druhé
Probudíš se v příšeří
Krásný, temný
Nikdo už ti nevěří

Povstaneš v době stínu
Ladný, jemný
V dlaň otisklou hlínu

Dějství třetí
Zaprodáš svou duši
Temným plamenům
Kdo to mohl tušit

Zaprodáš své tělo
Všanc mlýnským kamenům
Naději nemělo

Dějství čtvrté
Jen smrt nás rozdělí
Tak jako ostatní
Můj padlý anděli

Světlo nemůže být bez temnoty.
Temnota nemůže být bez světla.
Koloběh je věčný.

Moc pěkné "nemocniční" pokračování.

Je z něho cítit ten rozdíl, když člověk mluví o Bohu s láskou, s touhou sjednocovat v Pánu a nebo, když se někdo snaží lidi manipulovat podle svého názoru, jako zmíněný pan Malina.

Mluvení o Bohu (kázání nebo evangelizace), které je vedeno v Kristově duchu vede k pokoji, jednotě a smíření - to druhé k rozbrojům, nesvárům a nespokojenosti.

Vlado Fajfr patřil bezesporu k těm prvním...

Láska Boží

--------------------------------------------------------------------------------



Přes bolest, žal i utrpení,

přes toho světa protivenství mnohá

jsi na všech cestách života

v ochraně lásky svého Boha.



V koberci lidských osudů

zlatá nit lásky tiše svítí,

ten dojde k branám věčnosti,

kdo srdce své zná otevříti.



Láska je lidskou nadějí,

je chlebem tvým i vodou živou,

jen skrze Světlo pravé lásky

jsi spojen s čistou Boží silou.



Až naplní se tvoje žití,

pak jako hvězda v temnotách

tvá duše plna čisté lásky

překročí tiše hvězdný práh.



Láska je věčná píseň nebes,

květ Boží na pozemské pláni,

láska je maják tonoucího,

jenž v bouři světa k nám se sklání.



Láska je všechna krása světa,

jež vzkvetla Boží na vinici,

láska je živé zrnko Pravdy,

jež v srdci lidí tiše klíčí.



Láska je nejcennějším darem,

jejž z rukou Páně smíme vzíti,

láska je pohár živé vody,

z něhož nám dovoleno píti.



V pokoře klekám – věčný Pane,

pro čisté lásky svatý plamen

buď požehnáno Tvoje Jméno,

buď vůle Tvá až do věčnosti –

a m e n .

PRO DUŠE ROMANTICKÉ MILUJÍCÍ DOBRO V J.K. PRO NÁS LIDI ZOSOBNĚNÉ PŘIPRAVIL.

OLDA

V nemocnici II.

"Vy máte pech, nešťastníku," vítali mě staří známí spolupacienti. "Kdepak, mýlíte se, hoši. Jsem v Boží péči. To On mě poslal mezi Vás." Opět jsem mohl zahájit své večerní pobožnosti.
Ve vedlejším pokoji chtěl jeden člověk spáchat sebevraždu. Zachytili ho v okně třetího poschodí, odkud měl v úmyslu vyskočit. Byl to samostatný zemědelec, který nevstoupil do družstva. Dostal zprávu, že jeho manželka onemocněla a nikto se nestará o domácí zvířectvo. Co udělal primář? Pacient, který ležel vedle mne se musel přestěhovat, a na jeho místo uložili toho ubožáka. Pan přimář k tomu dodal na moji adresu: "Doktore, zde máte nemocnou ovečku, starejte se o ní jako dobrý pastýř!"
Opět nová příležitost mpoužít potěšující, uzdravující moc Božího slova a modlidby. Povzbuzující účinek evangelia, přátelská atmosféra, a následně zpráva, že o zemědělcovou usedlost se už starají sousedé, působila na zdraví tohoto člověka a on začal "ožívat". Asi po 14 dnech se i jeho fyzický stav zlepšil natolik, že se mohl vrátit domů.
O vánocích mne přišla navštívit skupina zpěváků. Zpívali písne o narození Pána Ježíše. Doplnil jsem zpěvy zvěstí o tom, že pravý Bůh se stal v Betlémě pravým člověkem, aby člověk vírou v něho se mohl stát pravým Božím dítětem.
Celkem po půl roce jsem zdráv opustil nemocnici.

VÁŽÍM SI VŠECH LIDÍ, KTEŘÍ DOKÁZALI SE POSTAVIT HRUBÉMU NÁSILÍ FYZICKÉMU ČI PSYCHICKÉMU, NEBOŤ JISTĚ PEVNĚ VĚŘILI V BOHA A JEHO SYNA JEŽÍŠE KRISTA.

I V DNEŠNÍ DOBĚ JSME VYSTAVENÍ VELMI KRUTÝM PSYCHICKÝM ÚTOKŮM MOCI PÁNŮ SVĚTA TOHOTO.

JEN METODY BYLY ZMĚNĚNY TAK, ŽE DŘÍVE TRESTALI POLITICI A SOUDY BYLY JEN DOPLŇKEM NUTNÝM K MOCI.

DNES SOUDY, JSOU MOCNÉ, ALE SPRAVEDLNOSTI SE U NICH TĚŽKO LZE DOVOLÁVATI. NEJSOU SCHOPNY ŘEŠIT SPRAVEDLIUVĚ SOUDNÍ SPORY ANI ZA 15 ROKŮ, NEBOŤ PENÍZE JSOU AŽ NA PRVÉM MÍSTĚ.

TAK TAKOVÉTO SOUDY JSOU Z HLEDISKA SPRAVEDLNOSTI NA STEJNÉ ÚROVNI JAK POLITICKÁ DIKTATURA. JISTĚ JE BUDE SOUDIT BŮH A JEHO SYN V DRUHÉM PŘÍCHODU NA ZEMI.

OLDA

Jiné vzpomínky z továrny
Čtení na pokračování z knihy Nádherný život od Vlado Fajfra

Pracoval jsem v továrně sotva měsíc, když zemřel bývalý mistr dílny po těžké nemoci. Členové KSČ navrhli jméno řečníka, který by měl promluvit na hřbitově a předložit svůj návrh pracovníkům naší dílny k projednání. Jeden můj kolega se hlásil ke slovu a řekl: „Soudruzi, navrhuji našeho nového spolupracovníka, doktora Fajfra. Jsem přesvědčen, že to na hřbitově tak dobře nikdo nepoví, jako on.“ Hlasovalo se a návrh mého spolupracovníka byl přijat více hlasy než původní návrhy komunistů.
Neuplynulo ani půl hodiny a přišel za mnou tajemník ředitele. „Soudruhu, soudruh ředitel má obavy, že tvůj proslov na tom hřbitově bude příliš dlouhý. Musí být stručný a musíš mu jej napsat.“ Pravým důvodem však byly obavy jiného druhu. Komunisté totiž předpokládali, že budu kázat o Pánu Bohu. Věděl jsem však, že by to nebyla dobrá příležitost k vydání svědectví. Hodnotili by to jako provokaci.
Na hřbitově mluvil jako první ředitel. Hovořil tichým hlasem k mrtvému, který ležel v rakvi na dně čerstvě vykopaného hrobu. Byla to celkem pěkná slova, která pronesl o zemřelém. Hodnotil jeho charakter, chválil jeho práci. Po něm jsem mluvil k účastníkům pohřbu, aby přemýšleli o životě, jeho smyslu, pravém způsobu a naplnění. Po pohřbu jsem šel za ředitelem. Pochválil jsem jeho slova nad hrobem, ale povzdechl jsem si: „Škoda, pane řediteli, že vás slyšelo jen tak málo lidí, neboť jste mluvil moc potichu. Měl jste pozvednout hlas!“ Trochu jsme si spolu přátelsky pohovořili. Od té doby jsem to měl u něho dobré.
Žili jsme v čase, kdy se Sovětský svaz a s ním celá východní Evropa obávali, že západní imperialističtí agresoři začnou válku proti komunistickým státům usilujícím o světový mír. V nebezpečí byla i továrna. Bylo nutno učinit vše, aby škody při bombardování byly co nejmenší. K tomuto cvičení byli vybráni instruktoři, všichni předáci KSČ, kteří měli ostatním vysvětlovat a procvičovat s nimi, co dělat a jak se chovat v případě náhlého ohrožení např. při leteckém náletu.
Při ustavujícím shromáždění, kdy ředitel četl jména instruktorů, zaznělo i moje jméno, načež se všichni zvědavě obrátili, protože mě neznali. Ředitel dodal na vysvětlenou: „Určili jsme jej, protože je důstojník v záloze.“ Jako přípravu k instruktážím jsme absolvovali týdenní kurs v pěkném horském hotelu, dvě až tři přednášky denně, jinak nádherná dovolená.
V jedné z dílen byla samoobsluha, ze které mizely peníze. Oprávněně byl podezřelý jeden z dělníků. Během odpolední směny přišla VB, prohlížela jeho šatní skříňku a vyšetřovala jej. Byl sepsán protokol. Po ukončení směny šel dotyčný cestou z práce ještě s několika svými kolegy do hospody, aby celou záležitost zapili. Po půlnoci, kdy hospodu zavřeli, se všichni muži rozešli, dotyčného J. R. nechali samotného. Tři dny byl nezvěstný. Nakonec ho našli oběšeného na stromě ve dvoře, kde bydlel. Denně se o té události v továrně mluvilo.
Mistr dílny přišel za mnou a prosil mne, abych hovořil na pohřbu jménem jeho dílny. Měl jsem totiž již několikrát příležitost takto promluvit na hřbitově. Poznal jsem, jak je nutno vystihnout život a charakter zemřelého. V tajných kursech pro laické kazatele, které jsme mívali za Protektorátu, jsem byl vyučován, že proslov na pohřbu má být krátký, málo si všímat zemřelého, hlavně však zvěstovat evangelium. To při těchto příležitostech nešlo. Proto jsem mistrovi odpověděl: „Jsem ochoten promluvit, ale vůbec neznám zemřelého, jeho rodinu, přátele…“ „Zde máte adresu jeho manželky. Zaplatíme vám celý den práce. Jděte ji navštívit.“
Přišel jsem do jejího bytu. Dvě malé děti v kuchyni. Vysvětlil jsem vdově, že mám hovořit nad hrobem jejího manžela. Nemohu hovořit o Bohu, který ji může jedině potěšit v její situaci. Pomodlil jsem se s ní a volal k Otci vdov a sirotků o pomoc a útěchu.
Na hřbitově se sešlo několik set účastníků, byly tam proslovy za KSČ a občanský výbor. Všichni hovořili potichu k rakvi zemřelého, jak bývalo tehdy zvykem. Pak jsem přišel na řadu já. Stoupl jsem si na hromadu hlíny vedle hrobu a téměř jsem křičel ke shromážděnému zástupu: „Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté, přečtu vám z velmi staré knihy Kohelet, jak autor básnicky znázorňuje smrt:

Přetrhne se stříbrný provaz
a rozbije se mísa zlatá
a džbán se roztříští nad zřídlem
a kolo u studny se zláme.

Musel jsem uvést hebrejský název knihy Kazatel 12:6, tím méně jsem mohl prozradit, že jsou to slova z Písma svatého. „Proč zemřel J. R.? Proč se roztříštil džbán jeho života? Protože neměl přítele. Měl kumpány, kteří jej v jeho těžké duševní depresi po vyšetřování opustili a nechali samotného. Kdyby měl někoho, kdo by s ním sdílel jeho tíživou situaci, v níž se nacházel, kdyby měl přítele, který by mu rozuměl, poradil a pomohl s řešením a napravením obtíží, do kterých se dostal svým jednáním, tak bychom teď na hřbitově nestáli. Chybělo mu laskavé povzbuzení.“ Pán mi dal vhodné slovo. Pokračoval jsem na téma „láska je silnější než smrt“. Málem bych ukončil svůj proslov slovem amen.