Pravé náboženstí, relativní pojem.

V jiné části světa, určitě existuje podobná skupina, která takto aktivně diskutuje o cestě k Bohu. Může to být skupina Hinduistů, Budhistů, nebo skupina věrných stoupenců Islamu.
Rozebírají své Svaté pismo, hledají Boží vůli, porovnávají ostatní náboženství. Křesťanství upřímně zvažovali a měřili, ale podle indicií a logiky jej ankonec vyřadili, některé z imaginárních argumentů proti křesťanství: pošpiněné krví od křižáckých válek po 2. světovou, ochladnutí v řadách věřících (posuzovali by samozřejmě největší zástupce křesťanství Katolickou a Evangelickou církev, o malých sebevíc aktivních denominacích se v Číně, Indii a Arabii skutečně nikdo nic nedoví), roztroušenost názorů na samotný základ křesťanských svatých písem, samotné roztroušení do stovek denominaci.

Prostě to samé, co my např. vyčítáme Islamu, aniž bychom měli možnost se sním opravdu detailně seznámit. Tvrdíme, že jen skrze Krista je možné přijít k Bohu, jejich vzor - proroka Mohameda neuznáváme vůbec. Nevíme o něm nic moc, už vůbec né to, že podle upřímných musimů, to co nejvíce na něm kritizujeme, jsou slova sepsané až po jeho smrti, tedy zkreslené, jako třeba Katolický katechismus.
Jejich nadšení pro víru v jejich Boha označujeme za fatanismus na základě několika odpadlých fundamentalistických Islámských sekt - jak je oni nazývají (jakobychom my takových sekt něměli také dost).
Neuvědomujeme si, jak mi řekl jeden dobrý přítel, upřímný katolík, že ještě před sto lety, bylo křesťnanské náboženství podobně provázané s politikou a před asi dvěma stoletími bylo podobně jako (některé !!!) islamské frakce přesvědčeno, že křesťanství je nutné rozšiřovat i násilím.
Pokud dojde postupně ve většině islámských zemí k sekularizaci, a náboženství již nebude suplovat právní stát, dojde nám jeden z několika posledních argumentů.

Toto rozhodně není muslimská agitka. Islam jsem začal poznávat asi před 16 lety, kdy jsme s jední SJ chodili "kázat" na vysokoškolské koleje mnoha muslimům. Po nějakém čase jsme vyklidili pole, protože nám vysvětlili, že důvod proč se s námi stále scházejí a vedou s námi několika hodinové diskuze, je ten, že věří, že se jim podaří zvěstovat nám Aláha a podaří se jim přesvědčit NÁS z písem (uznávají Ježíše i evangelia), že jen skrze Aláha vede cesta k Bohu.
Dnes občas čtu diskuze aktivních muslimů. A vídím něco podobného jako zde. Buď lidi, kteří se narodili do prostředí, ve kterých jejich náboženství bylo více či méně rozšířené, nebo jim nějakýcm způsobem pomohlo a naplnilo. Lidi, kteří upřímně hledají a věří a mají důkazy, že je Bůh vede...

Když čtu nějakou diskuzi, kde se dva náslodevníci Krista nadokáží shodnout na nějké nauce, je to často vyčerpávající. Když se v diskuzi střetnou křesťan a muslim, oba znalci písem, oba upřímně věřící, oba s pestrými osobními zkušenostmi z Bohem, pak mi teprve dochází ta absurita situace.

Proto toto téma - pravé náboženstí, relativní pojem...

Možná je právě klíčové to slovo "náboženství".Dá se to chápat jako nějaká soustava nauk, kterými odhaluje vztah ke světu, k druhým lidem a vztah k životu vůbec a samozřejmě také k Bohu(bohu).
Budhismus vlastně náboženstvím v pravém smyslu není, o žádného boha tam nejde, je to filosofická nauka.
Naproti tomu se to v hinduismu bohy přímo hemží a to asi taky není to pravé "ořechové". Toto náboženství kupodivu také ztrácí nálepku mírumilovnosti, kterou dlouho mělo, stačí se podívat na jeho vztah k jiným v některých konfliktech.
Co se týče islámu, je křesťanství a židovství nejblíže.Přece jen jeho zakladatel židovství a křesťanství trochu poznal, žel v jeho době už značně porušené.Je potřeba se podívat na ovoce, které islám nese a najednou zjistíme, že se lidem, kteří v islámské společnosti nechtějí"zapadnout" do řady, dost těžce dýchá.O svobodě rozhodnutí, že by muslim přijal jinou víru ani nemluvě.I přes ušlechtilé snahy byl přece jen Mohamed hříšným člověkem, zatímco Ježíš byl bezhříšným Božím synem a proto i jejich etika a cesta spásy je jiná.
Že se mnohdy křesťané neshodnou je sice smutné, ale zase je to alespoň příznak svobody v diskusi.Jak jsi zmínil, v křesťanství byla dlouho doba,kdy se muselo věřit stejně podle vládnoucí moci a moc dobrého to nepřineslo.
Osobně proto věřím, že je křesťanství stále "nejušlechtilejší náboženství", jak píše profesor Hrozný ve svých Nejstarších dějinách.Je to náboženství, které je zjevené a kde jsme spaseni z milosti, na rozdíl od jiných, které jsou lidskou snahou o spasení vyjadřovanou nějakými úkony.Starozákonní příběhy Božího lidu Izraele jsou často o zápasu, zda lidé budou věřit pravému zjevenému náboženství, nebo zda dají na jiné, často velmi přitažlivé,bohy. Dnešek není také o ničem jiném.
Proto si myslím, že relativita je dobrý pojem pro fyziku(např. kde je ve vesmíru vlevo a kde vpravo?), ale že "pravé" náboženství se poznat dá.

Takže člověk z rýžového pole z 50 milionové provincie XY, který věří v Boha, snaží se zachovávat dle svědomí dané Bohem vše očem je přesvědčen, že je správné. Tvrdě pracuje, děkuje Bohu za dary a celý život se ničím neproviní, náboženstí tohoto člověka je falešné? Nebo pravé? Nebo je ještě nějaký jiný stav? falešné, pravé, neutrální?
Do některých koutů světa se Bible možná dostane, jen ale jako kniha, která bez vlivu nějaké církve zůstane jen něčím vzdáleným ze západní civilizace. Podobně Korán, osloví tisíce lidí, jen je-li systematicky vyučován.

My máme jasno, měli jsme to ke "zdroji" blízko. Oni se o něm nikdy nedoví. Nemluvíme o zapomenutých indiánských kmenech, mluvíme o milionových populacích. Přesto to neznamená, že duchovní naplnění muselo být schátralé.

Máš pravdu, Bůh vidí do jejich srdce a spravedlivě posoudí.K tématu jsou zajímavé texty např. v Řím 2.kapitole, ale i příběhy v bibli o pohanech, kteří jednali správně před Bohem.
Spíše to vidím tak, že Bůh tyto lidi miluje i přesto, že o něm nemají správné mínění.Každopádně si vybral izraelský národ za svůj lid a Ježíš říká jasně, že spása je ze Židů(Jan 4.kapitola), ne z potomků např.Ezaua(Arabové) nebo Krišny.
Svědomí není úplně nejlepší vodítko pro rozlišení, co je správné, protože je zatíženo nesprávným pohledem na svět.
Proto si myslím, že je opravdu nejlepší se podívat na "ovoce" různých filosofií a náboženských systémů a porovnat to s biblí.Pak najednou zjistíme, že ve východních filosofiích ani není rozdíl mezi dobrem a zlem a o "ovoci" koránu čteme skoro denně v tisku.
To vše nás má vést k hluboké pokoře a vděčnosti za to, co jsme mohli poznat.

Muslim by řekl, že nemůže za to, že nějaká sekta vykládá jeho svaté písmo jinak, stejně jako náboženský radikál v Belfastu.
Že na základě Bible vzniko stovky různých sekt, od poměrně neškodných, po totalitně vedené, svazující své členy.

Nemíním obhajovat Islám, a taky nemíním napadat Bibli.

Jen při čtení náboženských diskuzí jiných náboženství (záměrně uvádím Islám, jako protipol křeštanství, i když s ním má velmi mnoho společného) a při rozhovorech s těmi to lidmi, vidím tutéž odhodlanost a přesvědčení, že jejich víra je ta pravá a Bohem schválená.
Jsou to titéž lidé jako na této diskuzi, mírumilovní, upřímní ochotní se podřídit se Božím požadavkům.
Přechod ke křesťanství je pro ně zapřením Boha, protože mají jistotu na základě studia svého svatého písma, že to čemu věří, je stvrzené jejich osobními zkušenostmi s Bohem.

Nechi tvrdit, že všechna náboženství jsou k ničemu. Tvrdím, že Bůh přestupuje ke všem lidem stejně bez ohledu na vyznání.

Představa o něm se liší tak diametrálně i v jednotlivých křesťanských denominacích, že už z toho titulu je jasné, že tohle není na prvním místě.
(jedni věří že Bůh je Ježíš, jiní tvrdí že je Ježíš je syn, další že jsou jedna osoba, jíní zase že dokonce tři v jednom, jedna část křeštanů věří v soudný den a trvalé zničení země, druhá v trvalost země, třetí ani v jedno, ale jen v peklo a nebe... To nejsou jen mírné názorové neshody, to jsou podstatné představy o Bohu a jeho plánech)

Někdo na jiném foru napsal, že se postupně rozjasňuje stále více a spěje ke plnosti dne, jak řekl Ježíš.
Čím dál jsme od Ježíše, tím jsou představy o Bohu pestřejší, tím více je názorů na to, jak to vlastně to či ono bylo původně myšleno.

Netvrdím, že poznávání Bible, lidské psychiky, vesmíru a země jsou zbytečné. Před námi tuto cestu dláždilo spousta hledajících lidí.
Jen bychom měl vždy počítat s tím, že ta naše poznání, nemusí být přesné, že možná můžeme být vedle jak ta jedle...

Souhlas,pěkně jsi to napsal.

Čekal jsem rozmetání mých názorů na tisíc malých kousků a ty takhle, Kovboji.
No, neztrácím naději, určitě se někdo najde...
Ani zmínka o Islámu nikoho nezvedá ze židle, což nechápu, jelikož je to obyčejně v jakékoliv diskuzi jako olej do ohně. Strom / ovoce, Korán / Al-Kaida, hotovo sečteno, podtrženo. A tady nic...

Každopádně to zatím vypadá, že v této otázce mají všichni absolutně jasno a toto téma je dalece, předalece mimo příslovečnou mísu.

Čekal jsem rozmetání mých názorů na tisíc malých kousků a ty takhle, Kovboji.

Líbilo se mi, že jsi vyjádřil, že naše poznání je jen částečné, což vyjádřil už apoštol Pavel, stále bychom měli hledat, přehodnocovat, i když na tom nestojí spasení, nejsme gnostici.
Je potřeba si čestně přiznat, že po přijetí Ježíše a biblické zvěsti se už těžko nahlíží na svět jinak, protože Bůh nám dává v Písmu nahlédnout "za oponu" dění na tomto světě .
Islám se dnes dostává více do středu politického dění, v západní Evropě je asi 20 mil. muslimů různých stupňů oddanosti Alláhovi, což přináší tolerantní evropské společnosti velké problémy.
Spíše si všímám toho, jak se staví toto náboženství k jiným názorům a také toho jakou má etiku, tedy návod, jak žít s Bohem, jaký ten Bůh(bůh) vlastně je a co od něj mohu očekávat. Zdá se mi, že Alláh je dost nevyzpytatelný, muslimští duchovní slibují bojovníkům za "svatou" věc zajímavé odměny v ráji a o snášenlivosti (či spíše nesnášenlivosti) islámu toho čteme denně dost.
Ježíš vedl své následovníky k tomu, aby se za své nepřátele modlili, odpouštěli a byli tolerantní.Převyšuje zvěst koránu Ježíšovo učení? A když ano, tak jak a v čem?
Takže Radime, Tvoje téma je zajímavé a je fajn, že jsi otevřený.

Nechci rozebírat Islam. Myslím, že je stejný jako všecha náboženství (vč. těch, která tvrdí, že následují krista), kde je na prvním místě nauka a na druhém člověk. Pokud tyto náboženské systémy dostanou do rukou moc, mohou se dít hrozné věci.

Jen mne překvapilo jako jsou tyto pomyslné dolíky, ze kterých není rozhled a vládne v nich mikroklima, jak jsou tyto mikrosvěty podobné, včetně struktur, systemu zvyklostí i omylů.

Někdy mám pocit, že se za ty 2 tisíce let nic nezměnilo, víme o Boží vůli stále málo, stejně tápeme.
Jen to, že poslední století je zasadně odlišné od ostatních, díky dostupnosti informací, nám dává pocit, že jsme dál, že světlo svítí více.
Nebýt relativně svobodného prostředí, kde člověk může sbírat informace a rozhodovat se sám, byly bychom stále ve stejné temnotě.

Obávám se že tyto řádky zůstanou nepochopeny, jelikož je to spíše o pocitech.

Ježíš učil: milujte i své nepřátele.
Mohamed učil: pronásledujte nepřátele a zabíjejte je, kam až je dostihnete.
Docela rozdíl, že? Takže si kladu otázku, zda je vůbec možné, aby muslimský a křesťanský bůh byli tímtéž, jak někteří říkají.

Jediný bůh v arabštině Aláh.je výstižnější než trapné verze výslovnosti starozákoního tetragramu,který zřejmě ani nebyl vyslovován.Arabské jméno je krátké,výstižné,každý chápe že se tím rozumí "jediný bůh".Myslím si,že všechna organizovaná náboženství fungují z vůle lidské nikoli boží,čili jsou falešná.

Alláh mi zní jako Elohim. Je-li tomu tak, pak muslimský bůh nemá jméno a kdo ví, kdo se za tím schovává. Měl bych jistý soukromý tip...

...na internetu lze najít celou řadu dnes i seriozních pojednaní o tom, co je to náboženství...proto svoji pasáž o tom, co je náboženství zkrátím...já se domnívám, že náboženství je kolektivní projev zbožnosti

Vysvětlím ty pojmy: kolektivní - náboženství je samosebou i individuální záležitost, ale pokud hodláme komparovat (ovšem už i ten záměr je ošemetný a vzniká otázka ohledně motivů k takovému jednání) velké nábožensko-kulturní celky jako např. islám, budhismus a křesťanství, pak je jedním z přepokladů je to, zda se jedná o čistě individuální chování a jednání, nebo shledáváme něco podobného i u vícero jedinců a to v různých kulturách...tedy: ano, náboženství je také kolektivní jednání, chování, očekávání etc.

Napovídá tomu již jeden z nejstarších dialogů o podstatě náboženství a to Cicerův spisek De natura deorum (O podstatě bohů), kde definuje zbožnost (I:116; podle Cicero, Über das Wesen der Götter, Reclam 1995, 2003), jako spravné jednání vůči bohům//pietas iustutia adversus deorum. Tedy stejné téma "spravedlivosti před Bohem", které se asi o 100 let po Ciceronovi objevuje ve spise židovského evangelisty Pavla z Tarsu.
Dostáváme se tedy i k obsahu "náboženství" jako zbožného kultu vůči bohům (deorum cultu pio - I:118).

K zbožnosti, lze jen už doplnit, co uvádí Cicero a to, že s podobným obsahem se setkáváme i v bibli: jde o vnejší projev lidského jednání a chování směrem k bohům/Bohu. Což v bibli vyúsťuje do klasického dilematu "skutků a víry". Zbožnost totiž může mít - avšak také nemusí - vnitřní zdroj a tím je křesťanském úzu právě víra. Zbožné skutky pak v ideálním případě korenspodují s obsahem (pravé) víry. A s hodnocením toho, co to znamená, že máme "špatnou" víru či žádnou a zbožné skutky současně, se setkáváme od proroků, přes Pavla až ke Kristu...

Otázka pravého/falešného náboženství je tedy podstatným rozšířením již tak obtížného tématu, co to náboženství vůbec je. Otázka "pravosti" vychází z přepokladu, že se k dobrání "pravdy" můžeme dojít skrz např. zjevení, studium bible, kontakty s jinými lidmi atd. I filosofický laik, cítí, že je to uvažování ve smyčce: podle zvolené např. skladby lidí nebo učiva, dojdeme k určitým, specifickým odpovědím, které se mnohdy budou tvářit jako "absolutní" pravdy.

Je tedy vhodné rezignovat na "hledání toho pravého"? Asi nikoli. Nicméně upřímnější k sobě a okolí je jistě zjišťení individuálních limitů, z čehož vyplýva individuální (ve skupině podobných jedinců pak skupinový) pocit jistoty. Jistoty, jako "absence nepřijatelných rizik".

Petr W. napsal: Je tedy vhodné rezignovat na "hledání toho pravého"? Asi nikoli. Nicméně upřímnější k sobě a okolí je jistě zjišťení individuálních limitů, z čehož vyplýva individuální (ve skupině podobných jedinců pak skupinový) pocit jistoty. Jistoty, jako "absence nepřijatelných rizik".

Ahoj Petře W,

je to zajímavý postoj. Jen si myslím, že pokud "to pravé" nevystavím kontfrantaci s "tím jiným cizým nepřijatelným rizikem", tak směřuji do krásného getha či sektářského prostředí.

Dle men je třeba zvažovat kam hledání vede a dle men je spíše stálým setkáváním než jednou provždy získáním.

Mne samého v těchto směrech hodně ovlivnil Martin Buber a jeho popis vztahů Já a Ty. Abych nezjednodušoval přidávám odkaz na asi čtvrhodinovou citaci http://rapidshare.com/files/209084197/Buber_Martin-Ja_a_Ty.zip

Dóv