Zásady hermeneutiky - výkladu textu

Napadlo mne napsat pár slov o tom, jak se při čtení bible dobrat správného výkladu. Za základ myšlenek jsem si zvolil "Základy teologie" od Charlese Ryrieho, vydal Biblos Třinec 1994.
Pravidly výkladu Písma se zabývá hermeneutika. Bez toho aniž bychom pitvali, co všechno tato teologická disciplína obsahuje,nejprve pár slov o systémech hermeneutiky.Na jedné straně jsou lidé, kteří věří v alegorický výklad Písma, nebo mnoha jeho částí-např.záznamu o stvoření či budoucích událostí(za "otce" alegorie při výkladu bible je považován Origenes) a na druhé straně jsou ti, kdo věří v doslovnost interpretace. A někteří se pohybují někde mezi těmito dvěma póly výkladu.
Protože se přikláním k názoru, že Bůh s námi komunikuje srozumitelně a jasně, věřím, že máme důvody pro doslovnou a normální hermeneutiku.
Proč? zde je pár bodů:
1.Smysl jazyka a řeči
Protože nám dal Bůh jazyk, máme schopnost mluvit. Bůh sám užívá jazyk normálním způsobem, tj.máme to dělat taky tak.Není potřeba, aby poselství bible bylo předáváno na nějaké "hlubší" rovině, jako je to např. v moderních mystických filosofiích(New Age).
Bůh zamýšlel jazyk ke komunikaci, aby si lidé rozumněli, přechodem na např.alegorický výklad odkládáme skutečný význam slova. Proto je třeba dávat pozor na to, abychom neměnili při hermeneutice původní smysl textu.
2.Příklad bible
Dobrým příkladem pro volbu doslovné hermeneutiky je příklad bible, např. v naplnění proroctví o prvním Ježíšově příchodu.Uvádí se, že se naplnilo více než 300 proroctví. Ze známých textů připomenu to, že Ježíš jel na skutečném oslátku,opravdu jej bili jako pastýře a učedníci se rozprchli, opravdu losovali o jeho oděv,byl zřetelně zrazen za třicet stříbrných, skutečně vstal z mrtvých apod.
To nebyla symbolika či alegorie, ale doslovné naplnění, existuje pouze pár textů, v kterých někteří nevidí opravdové naplnění, ale můžeme uzavřít, že celá bible nás vede k tomu, abychom jazyk a tím pádem hermeneutiku používali normálně, tj.brali smysl textu tak, jak je napsán.
3.Výklad textu
Za základ výkladu je potřeba vzít samotné slovo či text, slova jsou nositeli myšlenek, v úvahu bereme kontext.
Reformace objevila zásadu Sola scriptura a začal výklad Písma Písmem.Exegeze(výklad) tedy začíná u slova samotného,výhodu mají ti, kteří ovládají biblické jazyky a postihnou i jemné odstíny významu a gramatiku.Je třeba zkoumat, co text skutečně říká, nevkládat jiný smysl či nepřidávat slovíčka.(vzpomínáte na "Překlad Nového světa" se slovy v závorkách, jak chápat význam některých částí ?)
Je třeba si uvědomit, že Bůh zjevoval své záměry postupně a progresivně, po nějaké době přidával a někdy dokonce měnil na tom, co zjevil předtím.Pár příkladů:
věčné nařízení obřízky(Gen 17:10) a její zrušení(Gal 5:2)
Boží vyvolení etnického Izraele, jako svatého národa kněží(Ex 19:5.6.) přešlo na křesťany(1.Pe 2:9), zákaz, aby učedníci kázali pohanům a Samařanům(Mat 10:5) a později změna-příkaz, aby šli k pohanům a Samařanům(Mat 28:18-20) v jednom evangeliu!
Proto vykládáme Novým zákonem Starý zákon a ne naopak! Např.nauka o Duchu svatém či události milénia jsou v završeném podaní v NZ a nelze na základě neúplného zjevení v SZ upravovat či měnit desítky jasných textů NZ.
Můžeme shrnout-Bůh nám dal řeč, abychom mohli s jinými komunikovat, měli bychom se snažit porozumět jim i Písmu doslovně, protože je to normální způsob sdílení. Pak je předpoklad, že i porozumíme.

Zvláště pro biblisty jeden „výklad” knihy Ester.
http://cinert.blog.idnes.cz/c/108427/Pravda-o-zidovske-divce-Ester.html

Ahoj Kerosi,
tohle blábolení má k jakékoli úvaze o hermeneutice daleko. Jde o postoj k textu, ale jen stěží o solidní rozbor.
Dóv

Pro Kovboje:

Neznám práci Charlese Ryrieho a nemohu tedy posoudit, jak dalece ses držel myšlenek jeho „Základů teologie“. Co však mohu posoudit, jsou věci, které jsi napsal. Myslím, že problém je již v samotném slovu „hermeneutika“. Nevím jestli to víš, ale základem tohoto slova je jméno řeckého boha Hermese, patrona výřečnosti. Hermeneutika jako filozofická nauka o výkladu a rozumění textům vznikla v pozdní antice v Alexandrii při výkladu řeckých klasiků a Bible. Moderní hermeneutika sice zdůrazňuje význam souvislosti textu (kontextu i situace), nicméně vychází z jakéhosi předporozumění. V praxi to často vede k tomu, že samotný výklad je spíše založen na údajném progresivním zjevení, které dává Duch, než na samotném doslovném výkladu toho, co čteme.

Mám za to, že to, co nazýváš doslovnou a normální hermeneutikou, je ve skutečnosti doslovný výklad. Židé tento druh výkladu označují slovem PEŠAT a tento druh výkladu je základním pilířem židovské exegeze. Nutno však podotknout, že židovská exegeze se soustřeďuje především na výklad Tóry (Pěti knih Mojžíšových). Ve skutečnosti Proroci, Spisy a Berit Chadaša (tzv. Nový Zákon) nejsou ničím jiným, než výkladem Tóry a komentářem k ní.

Tyto výklady a komentáře se však neomezují pouze na onen doslovný historický a gramatický výklad Tóry (tzv. PEŠAT), ale využívají další tři základní způsoby výkladu, a to REMEZ (narážka, alegorický výklad), DERAŠ (vyložení, homiletický komentář) a SOD (mystický výklad), přičemž platí pravidlo, že člověk nemůže Tóru těmito způsoby správně vykládat, pokud odmítá doslovný výklad. Proto žádný z proroků ani Pán Ježíš se svými apoštoly nikdy nezpochybňovali doslovnost Tóry.

Doslovnost v prostředí těch, kteří se hlásí k Ježíši Kristu, začali zpochybňovat a odmítat až křesťané z pohanů, kteří se zcela distancovali od židovství. Mezi takové lidi patřil i Tebou zmíněný Origenes. Jenže k nápravě tohoto stavu nepřispěla ani reformace se svou zásadou SOLA SCRIPTURA (doslova „pouze Písmo“). Tato reformační zásada totiž ignoruje židovský způsob výkladu, kterého se drželi všichni proroci včetně Pána Ježíše a jeho apoštolů a jenž vycházel z toho, že Tóra je trvalým Božím zjevením a progresivní je pouze její naplnění. Zásada SOLA SCRIPTURA prostě nebere vážně to, co Pán Ježíš zdůraznil těmito slovy: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ (Matouš 5:17, EP)

Podle zásady SOLA SCRIPTURA totiž mladší části Písma mnohdy ruší to, co je psáno ve starších částech. Proto podle této zásady slovo „naplnit“ znamená ve skutečnosti „zrušit“, ačkoliv doslovný význam Ježíšových slov takovou interpretaci nepřipouští. Připouští to však hermeneutika, která se víc, než doslovného výkladu, drží toho, co našeptává duch (rozuměj Hermes). Prostě, kde se to vykladačům hodí, klidně zduchovňují, a kde se jim to nehodí, trvají na doslovném výkladu.

To je i případ Tebou zmíněných příkladů, kdy Bůh údajně něco změnil. Nejprve totiž dáváš takovýto příklad:

věčné nařízení obřízky(Gen 17:10) a její zrušení(Gal 5:2)

Jenže Gal 5:2 ve skutečnosti neruší věčné nařízení obřízky pro potomky Abraháma. Text se přece doslovně týká těch, kteří se chtějí dát obřezat, a ne těch, kteří jsou podle věčného nařízení obřezávání osmý den po narození. Text navíc doslovně neříká, že se nemáš nebo nesmíš dát obřezat, ale pouze upozorňuje, že obřízkou nezískáš větší prospěch z Krista. Bůh tedy vlastně slovy apoštola Pavla nic na svém věčném nařízení obřízky nemění. Mění to pouze hermeneutika, protože vychází z tradice, která se zcela oddělila od židovství.

Boží vyvolení etnického Izraele, jako svatého národa kněží(Ex 19:5.6.) přešlo na křesťany(1.Pe 2:9)

To je další příklad toho, jak hermeneutika mění doslovný smysl. Apoštol Petr přece svůj dopis adresuje „vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře“ (1.Petra 1:1, EP) a ne křesťanům z pohanů. Tím, že se tito Židé stali „cizinci v diaspoře“ proto, že uvěřili v Ješuu ha-Mašiach (Ježíše Krista), byli uznání za „svatý národ kněží“. Dokonce můžeme říct, že jsou svatým národem kněží právě kvůli tomu, že uvěřili. Kdyby totiž neuvěřili, stali by se a mnozí by i zůstali NE-LIDEM, který nedochází „slitování“ (1.Petra 2:10).

zákaz, aby učedníci kázali pohanům a Samařanům(Mat 10:5) a později změna-příkaz, aby šli k pohanům a Samařanům(Mat 28:18-20) v jednom evangeliu

To není klasický příklad progresivního a postupného zjevování záměrů Boha, ale pouze příklad postupu, který vedl k naplnění některých částí Tóry. Vždyť přece již v Tóře čteme, jak Bůh Abramovi říká: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (1.Mojžíšova 12:3)

Proto vykládáme Novým zákonem Starý zákon a ne naopak!

Ano, tak činí hermeneutika, která vidí progresivní a postupné zjevování Božích záměrů tam, kde se ve skutečnosti jedná o pouhé progresivní naplňování Tóry, kterou Pán Ježíš nepřišel zrušit, ale naplnit. Problém současné hermeneutiky spočívá v tom, že vykládá to, co doslovně nepřijímá. Proto ji nezbývá, než vše z Tóry zduchovňovat a rušit ve jménu progresivního zjevování Boží vůle.

Martin Cibulka napsal:Pro Kovboje:
Nevím jestli to víš, ale základem tohoto slova je jméno řeckého boha Hermese, patrona výřečnosti. Hermeneutika jako filozofická nauka o výkladu a rozumění textům vznikla v pozdní antice v Alexandrii při výkladu řeckých klasiků a Bible. Moderní hermeneutika sice zdůrazňuje význam souvislosti textu (kontextu i situace), nicméně vychází z jakéhosi předporozumění. V praxi to často vede k tomu, že samotný výklad je spíše založen na údajném progresivním zjevení, které dává Duch, než na samotném doslovném výkladu toho, co čteme.

Ahoj Martine,
nevím odkud čerpáš tyto názory. Myslím, že základní ztotožnění s doslovným významem není úplně přesné. Doslovný význam je exegeze a hermeneutika znamená výklad spojený s aktualizací pro dnešek. Někdy se tyto pojmy zaměňují a jde o určitý úzus. Uplně nerozumím tomu, co myslíš progresivním zjevením. Můžeš to prosím vysvětlit.

Martin Cibulka napsal: Nutno však podotknout, že židovská exegeze se soustřeďuje především na výklad Tóry (Pěti knih Mojžíšových). Ve skutečnosti Proroci, Spisy a Berit Chadaša (tzv. Nový Zákon) nejsou ničím jiným, než výkladem Tóry a komentářem k ní.

S tím, že NZ je komentářšm a výkladem SZ se neamám rpoblém ztotožnit. Jde o vcelku přijímaný názor. (U nás jej prezentují třeba knihy a přednášky starozákonníka Richarda Pratta)

Martin Cibulka napsal:Doslovnost v prostředí těch, kteří se hlásí k Ježíši Kristu, začali zpochybňovat a odmítat až křesťané z pohanů, kteří se zcela distancovali od židovství. Mezi takové lidi patřil i Tebou zmíněný Origenes. Jenže k nápravě tohoto stavu nepřispěla ani reformace se svou zásadou SOLA SCRIPTURA (doslova „pouze Písmo“). Tato reformační zásada totiž ignoruje židovský způsob výkladu, kterého se drželi všichni proroci včetně Pána Ježíše a jeho apoštolů a jenž vycházel z toho, že Tóra je trvalým Božím zjevením a progresivní je pouze její naplnění. Zásada SOLA SCRIPTURA prostě nebere vážně to, co Pán Ježíš zdůraznil těmito slovy: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ (Matouš 5:17, EP)

Křesťané minmálně v několika prvních stoletích při svých Bohoslužbách četli hlavně SZ texty a to v asi spíš v řeckém znění než hebrejském. Texty vztaovali k Ježíši jako Mesiáši a z toho mála, co je mi známo nevybočovali z tehdejších výkladových metod.

Origenes je sice znám pro rozvinutí alegorického výkladu. Je však třeba říci, že byl biblickým komentátorem a znalcem hebrejšitny. Jeho komentáře fungovali podle tebou uvedeného schématu. ( doslovný (tzv. PEŠAT), typologický (REMEZ), kázní (DERAŠ), alegorický (SOD))
Začínal doslovným významem a končil alegorií.

Výklad SOLA SCRIPTURA, tak jak je uveden, je zavádějící. Zmíněné heslo říká, že základním pravidlem pro život křesťana je Písmo v jeho celém rozsahu a potlačuje význam přidané tradice o niž se opírá římskokatolická církev.

Otázka jak aplikovat Tóru je předmětem zápasu. Žádný z reformátorů však nikdy netvrdil, že Tóra není trvalým Božím zjevením. Je to zjevné už z toho, že inspirovaným je pro ně vždy Písmo SZ i NZ. Liší se v tom, jak provádět hermeneutiku, ale jejich důraz na to odkud vyjít je stále shodný s tebou uváděnými body. Důraz je zde položen na doslovný význam.

Sola Scriptura jako přístup pro mne znamená vykládat Písmo Písmem. NZ nejde poctivě vykládat bez znalosti SZ. Jako následovník Ježíše Krista však vím, že setkání s Ním mi
zároveň dává i způsob jak budu vnímat SZ. Dojem náhrady NZ za SZ je pouze velmi laickým pohledem, který je jen obtížně udržitelný.

Dóv

Děkuji za reakce,které zpřesňují původní kometář , osobně mne obohatily.Původní záměr příspěvku bylo připomenout, že věřit doslovnosti psaného textu je normální a přirozené.
Dovova otázka je na místě, další rozdělení hermeneutiky by mohlo být na vlastní exegezi, biblickou teologii a systematickou teologii či ještě jinak.
Pokud budou přibývat postřehy, které nám pomohou důvěřovat zjevenému textu a porozumět jeho významu, bude to k prospěchu věci. Těším se na to.

Pro Dova, který napsal:

Ahoj Martine,
nevím odkud čerpáš tyto názory. Myslím, že základní ztotožnění s doslovným významem není úplně přesné. Doslovný význam je exegeze a hermeneutika znamená výklad spojený s aktualizací pro dnešek. Někdy se tyto pojmy zaměňují a jde o určitý úzus. Uplně nerozumím tomu, co myslíš progresivním zjevením. Můžeš to prosím vysvětlit.

To, co jsem napsal, vyplývá z definic, které je možné číst v různých slovnících a encyklopediích. Podle těchto definic je exegeze „výklad“ a ne „doslovný význam“ a hermeneutika je „nauka o výkladu a rozumění textům“ a ne samotný „výklad spojený s aktualizací pro dnešek“, jak píšeš. Podobné zaměňování pojmů je patrné již v prvním příspěvku Kovboje. Progresivním zjevením mám na mysli myšlenku, kterou Kovboj vyjádřil touto větou (Thu 28 Jan ŕ 20:28):

Je třeba si uvědomit, že Bůh zjevoval své záměry postupně a progresivně, po nějaké době přidával a někdy dokonce měnil na tom, co zjevil předtím.

Ahoj Kovboji,

Dovol mi, prosím, doplnit dnes a snad ještě někdy později, několika dalšími poznámkami myšlenky pana Ryrieho. V zájmu objektivity se tak budu snažit používat pohledy z konzervativní i liberální části náboženského spektra.


EXEGEZE A HERMENEUTIKA
Nejdříve asi k samotnému slovu „hermeneutika“. Podle Petra Pokorného, profesora na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, je hermeneutika teorií výkladu a interpretace. Podle Pokorného, „Termín „hermeneutika" je odvozen od řeckého slovesa herméneuein, které patrně znamenalo „hermovat", tj. napodobovat boha Herma, v řecké mytologii posla bohů. Hermeneutika tak označovala mimo jiné vyjádření božských věcí řečí lidskou … Druhý význam, v němž se v antice mluvilo o hermeneutice, je překlad z jednoho jazyka do druhého … třetím významem slovesa herméneuein - vykládat psaný text.“ (P. Pokorný, Hermeneutika jako teorie porozumění, Vyšehrad 2005, s. 17 a 19). Z konzervativní části spektra k tomu dodávají pánové G.D. Fee a D. Stuart, že „Slovo „hermeneutika“ [od ř. herméneuein = „vykládat, překládat“] sice obyčejně zahrnuje celou oblast výkladu včetně exegeze, užívá se ho také v užším smyslu, kdy označuje hledání významu starověkých textů pro dnešní dobu.“ (G.D. Fee a D. Stuart, Jak číst Bibli s porozuměním, Návrat domů, Praha 1999, s. 17 a 18).

Oba pánové však hermeneutiku vidí až jako druhý úkol vykládače Bible. Prvním je pro ně exegeze. K té poznamenávají: „Exegeze je pečlivé, systematické studium Písma, jehož cílem je najít původní zamýšlený význam. V zásadě se tento úkol týká historie. Je to snaha slyšet Boží slovo tak, jak ho měli slyšet jeho původní příjemci, zjistit, co bylo původním záměrem biblického textu.“ (s.18) Dále pokračují: „Klíčem k dobré exegezi, a tudíž i k uvážlivějšímu čtení Bible, je naučit se pozorně číst text a klást si nad ním správné otázky. … U každého biblického oddílu by si člověk měl klást dva základní druhy otázek: ty které se pojí ke kontextu, a ty, které se vážou k obsahu. Otázky týkající se kontextu jsou také dvojího duhu: historické a literární.“ (s. 21)

HISTORICKÝ KONTEXT
„Historický kontext, který se bude lišit od knihy ke knize, souvisí s několika věcmi: s obdobím a kulturou autora a jeho čtenářů, tj. s geografickými, topografickými a politickými faktory utvářejícími autorovo prostředí, a s tím, při jaké příležitosti kniha, dopis, žalm, prorocká předpověď či jiný žánr vznikaly. Všechny tyto otázky jsou obzvláště důležité pro pochopení textu. … Významnější otázka ohledně historického kontextu však souvisí s tím, při jaké příležitosti či za jakým účelem byly jednotlivé biblické knihy a jejich různé části napsány. Zde nám jde o představu, jaké události v Izraeli či v církvi vedly k napsání takového dokumentu či jaká situace přiměla autora k tomu, že začal psát. I toto bude u jednotlivých biblických knih různé a u Přísloví to má mnohem menší význam než například u 1. listu Korintským.“ (G.D. Fee a D. Stuart, Jak číst Bibli s porozuměním, Návrat domů, Praha 1999, s. 21 a 22).


LITERÁRNÍ KONTEXT
„Jako literární kontext označujeme to, co lidé mají na mysli, když mluví o čtení něčeho v kontextu. Tento úkol je při exegezi skutečně klíčový a naštěstí ho lze dobře zvládnout i bez toho, že bychom se nutně museli radit s „odborníky". Literární kontext v podstatě znamená, že slova mají význam jen ve větách, a biblické věty mají význam většinou jen ve vztahu k větám předchozím a následujícím. Tou nejdůležitější kontextovou otázkou, kterou si kdy budete klást a kterou je nutno si klást znovu a znovu nad každou větou a každým odstavcem, je: „Co je hlavní myšlenkou?" Musíme se snažit vysledovat autorův myšlenkový pochod. Co autor říká a proč to říká právě zde? A když toto víme, co říká dál a proč? Tato otázka se u jednotlivých žánrů bude lišit, ale vždy bude klíčovou otázkou.“ (G.D. Fee a D. Stuart, Jak číst Bibli s porozuměním, Návrat domů, Praha 1999, s. 22).


OBSAH
„Druhá hlavní kategorie otázek, které je třeba si klást u jakéhokoli textu, souvisí s vlastním obsahem, který autor do textu vložil. „Obsah" se týká významů slov, mluvnických vztahů ve větách a volby originálu tam, kde existují rukopisy různého znění. Také sem patří řada otázek, které jsme si uvedli u „historického kontextu", například co znamená denár, cesta, kterou bylo možno ujít v sobotu atd.“ (G.D. Fee a D. Stuart, Jak číst Bibli s porozuměním, Návrat domů, Praha 1999, s. 23).


Pokud bude někoho zajímat stručné shrnutí hermeneutických metod, lze ho najít např. v knize Manfreda Oeminga, Úvod do biblické hermeneutiky (Vyšehrad 2001). Úvodem do starozákonní literatury může být kniha Rolfa Rendtorffa, Hebrejská bible a dějiny (Vyšehrad 2000), či dnes již klasika, Ernst Würthwein, Der Text des Alten Testaments (Deutsche Bibelgesellschaft Stuttgart, 1988). Do novozákonní literatury pak kniha Petra Pokorného, Literární a teologický úvod do Nového Zákona (Vyšehrad 1993). Všechny jsou z liberální části křesťanského spektra. Dobrý rozbor masoretského textu, Septuaginty, targúmů, Pešity a Vulgáty, stejně jako shrnutí důvodů k textovým variantám nabízí kniha Emanuela Tova, Textual Criticism of the Hebrew Bible (1992 by Augsburg Fortress, Mineapolis). Z konzervativních autorů stojí za zmínku publikace F.F. Bruce, Věrohodnost Nového Zákona (Návrat 1992). Většinu těchto knih lze najít na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Mimopražští by měli mít možnost vypůjčit si je odsud prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby, kterou by měli zprostředkovávat knihovny po celé republice.

Jsem opravdu velmi vděčný za tento příspěvek, kde je mnoho odkazů na potřebnou studijní literaturu a vůbec mi nepřipadal dlouhý. Děkuji, že jsi si našel čas vyhledat potřebné zdroje. Věřím, že přispějí k tomu, aby diskuse na fóru, pokud se budou týkat biblického textu, probíhaly s ohledem na pravidla, která z exegeze a hermeneutiky vyplývají.V této souvislosti jsem rád, že ty sám, Martin a někteří další uvádíte ve svých příspěvcích odkazy na biblické texty.
Kladení otázek při zkoumání textu také považuji za klíčové.
I když každý nemusí být studijní typ, domnívám se, že hlubší promýšlení textu Písma nebude na škodu nikomu.

Pánové, mám jednu provokativní otázku. O kolik vás to přiblíží Bohu, když budete studovat a pitvat slovíčka a věty? O kolik tím vzroste vaše láska k bližnímu? Jak si tím "zajistíte" věčný život?

Pánové, mám jednu provokativní otázku. O kolik vás to přiblíží Bohu, když budete studovat a pitvat slovíčka a věty? O kolik tím vzroste vaše láska k bližnímu? Jak si tím "zajistíte" věčný život?

Tvá otázka ani snad není provokativní.Protože to, čemu věříme ovlivňuje to, co děláme, je potřeba vědět, co v bibli Bůh nechal zaznamenat.Pokud tedy lépe porozumíme textu a tím i Bohu,přinese to do našeho života užitek. Známý profesor Heller tomuto objevování, chceš-li pitvání, říká "broušení drahokamů".
Pokud z Písma poznám, jak mě Bůh nesmírně miluje,jaký je jeho charakter a záměr, pak mám také motivaci sloužit druhým a milovat je.
O nějaké "zajišťování" věčnosti nejde, v tom to není.Nechceme se přece dostat do situace znalců Písma Ježísovy doby(J 5:39).
Pokud však přijmu Spasitele(k čemuž mě bible vybízí-to si však musím přečíst),získávám zaslíbení věčného života.

Kovboji, jsme na stránkách o SJ. Jak jsem měl možnost je poznat za dobu svého "pobytu" u nich, tak jednají způsobem, jako by pečlivé studium bylo to nejdůležitejší - tedy jakousi branou k věčnému životu. O tom však v Bibli nic není. Ale hodně se tam píše o tomto: miluj Boha nade vše a svého bližního jako sebe samého. K tomu však nepotřebuju pitvat každičké slovíčko - k tomu mi stačí si Bibli přečíst a sledovat celkový kontext. S tím si ZCELA vystačím. Dokonce ani nemusím studovat nějakou další literaturu. Ano, pokud mi autor ukazuje, jak se vylepšovat v lásce k bližnímu, pak má taková literatura význam. Ale rozbory slovíček a nimrání v tom, zda je 144 000 doslovných nebo obrazných a podobně? Honba za větrem. Marnost nad marnost.

To, jak žiješ a jak jednáš s jinými, to je podstatné, ne to, zda "přesně" rozumíš tomu, co znamená verš xy. Křesťanství je způsob života, život s Duchem a v Duchu, ne věčné studování a "broušení drahokamů", jak jsi to napsal. Tím drahokamem - když už - je každý z nás, a my se musíme obrušovat v kontaktu s dalšími křesťany - ale i nekřesťany. Náš způsob života bude posuzován, ne pemzum znalostí. Farizeové a zákoníci měli znalostí mnoho - a nebylo jim to k ničemu.

zbysek napsal:Pánové, mám jednu provokativní otázku. O kolik vás to přiblíží Bohu, když budete studovat a pitvat slovíčka a věty? O kolik tím vzroste vaše láska k bližnímu? Jak si tím "zajistíte" věčný život?

Ahoj Zbyšku,

věřím tomu, že studium může přibližovat i vzdalovat. Snaha porozumět tomu jaký je Ježíš Kristus a jak s ním chodit po tomto světě nemůže být oddělena od Písma, které jej zvěstuje. Mám li jej dobře poznat musím se dle svých schopností snažit jej poznat a to někdy může znamenat i zkoumání těch slovíček.

Jak mohu mít lásku k bližnímu nesetkám li se s ní skrz Ježíše Krista zjeveného mi v Písmu a církvi?

Rozebírání Písma jako setkání s Ním má cenu. Z mé zkušenosti vím, že je těžké si toto postavení udržet. Velmi snadno sklouznu k hromadění informací, ale stále se snažím vracet k správnému směru.

Dóv

Ahoj Zbyšku,

k hermeneutice má zajímavé úvodní slovo M. Oeming. Ukazuje, že hermeneutika není pitvání slovíček, ale snaha porozumět druhému člověku a světu kolem něj. Co je na tom špatného?

„Slovo „hermeneutika", jež je součástí knihy, může snadno navozovat dojem, že se kniha bude věnovat složitým teoretickým problémům, které nemají s běžným životem nic společného. Opak je však pravdou. Hermeneutika není ničím odtažitým, nýbrž je nedílnou součástí našeho života. Každý člověk dennodenně vysílá zprávy o určité situaci nebo určité věci a chce, aby příjemci jeho zprávám porozuměli. Hermeneutika začíná již narozením člověka. Novorozenec vysílá signály, které mají určitý smysl, jimž by matka a otec měli porozumět a reagovat na ně. Proto pláče, když chce jíst, naříká, když ho bolí bříško, nebo se naopak raduje ze suchých plenek. Hermeneutická činnost se v průběhu života stále více rozrůzňuje a neustále rozvíjí zejména mluvením, psaním a čtením v rodné i cizí řeči, ale ustavičně si uchovává svůj velmi praktický význam: pomáhá nám při orientaci v životě a při hledání jeho smyslu.
Rovněž „biblická hermeneutika" je něčím velmi podstatným. Také ona často začíná narozením, když rodiče říkají své „díky Bohu" za právě narozené dítě, modlí se za ně a dávají je pokřtít. Kojenec může vidět ze svého kočárku kostel nebo hřbitov s kříži, a tak se setkává s celou řadou symbolů, které k němu promlouvají různou řečí a které mu chtějí říci: „Bůh je zde, dává o sobě vědět, nechává se poznávat. Očekává, že svůj život povedeš určitým směrem. Dává ti radost a sílu, zakotvuje tvoji orientaci a ujišťuje tě o smyslu." V průběhu života se vnímání Božího slova stále více zdokonaluje a rozrůzňuje, především prostřednictvím nejrůznějších zkušeností, jež získáváme osvojováním mluvení, psaní i čtení Bible v rodném jazyce a v cizích jazycích teologie. I když je biblická hermeneutika vědou, která někdy mluvívá složitou řečí, je v zásadě vždycky navýsost praktická, protože hovoří o tom, co činí každý z nás a co každý sám na sobě může pozorovat, když se pokouší porozumět ostatním lidem nebo „cizím" textům.“ (M. Oeming, Úvod do biblické hermeneutiky, Vyšehrad 2001, s. 9)

Jiří Brei napsal:Ukazuje, že hermeneutika není pitvání slovíček, ale snaha porozumět druhému člověku a světu kolem něj.

Tak jo.

Ahoj Jiří,

dík za hezký citát

Dóv

Ahoj Martine,

Výklad není exegeze. Exegeze je předpokladem dobrého výkladu. Kam až vede výklad bez exegeze, ukazuje příklad, který jsi uvedl v tématu „Verbální inspirovanost Hebrejských Písem“ v Wed 16 Dec - 10:14 (s. 4). Kdyby byl základním pilířem židovského výkladu PEŠAT (podle Tebe doslovný výklad), pak by Židé nemohli dospět k výše zmíněné bajce (Tit 1:13.14) o tom, co Bůh pronesl a co Mojžíš slyšel.

Já si nemyslím, že by Berit Chadaša byl pouze výkladem Tóry. Je výkladem i ostatních Hebrejských Písem. Jako příklad tu může sloužit třeba Ježíšův výklad Izajáše 61:1.2 (Ježíšovo slovo v nazaretské synagoze – Lk 4:16-30)), nebo Jr 31:31-34 v Heb kap. 8 a 10). Berit Chadaša ukazuje mimo jiné i to, že Kristus je konečným cílem Tóry, cílem, ve kterém by měl skončit člověk hledající spravedlnost na základě Mojžíšova zákona (Ř 10:4).

Nějak si nevzpomínám, že by se kdy Ježíš či apoštolové vyjadřovali k doslovnosti Tóry, že by kdy řešili otázku její verbální (doslovné) inspirace.

Co se týče, výkladu Písma křesťany, Origena či zásady SOLA SCRIPTURA, již Ti odpověděl Dov. Já k tomu nemá,co dodat.

Ano, Ježíš nepřišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel je zrušit, nýbrž naplnit. (Mt 5:17) Cesta ke spravedlnosti skrze Mojžíšův zákon (a jeho výklad skrze proroky) je stále platná a každý se po ni může vydat. Platí pro něj však Pavlovo varování v Gal 5:1-6. Vedle cesty ke spravedlnosti skrze Mojžíšův zákon však existuje cesta nová a živá, kterou nám otevřel Ježíš Kristus skrze oponu, to jest skrze jeho tělo (Hebr 10:20). On je tou cestou, pravdou a životem, a v praxi tak nikdo nepřichází k Otci jinak, než skrze něj Jan 14:6). V přicházení k Otci skrze Mojžíšův zákon všichni selhávají.

V Gal 5:1-6 Pavel varuje před obřízkou, jejímž důvodem by bylo hledání spravedlnosti na základě Mojžíšova Zákona (v. 4). Takové snažení vyřazuje ze hry Ježíše Krista (v. 4). Pokud se člověk rozhodne dosáhnout spravedlnosti na základě Mojžíšova zákona, Kristus mu na této cestě nemůže v ničem prospět. Takový člověk je odkázán pouze sám na sebe. Musí prokázat svojí spravedlnost svými skutky vykonanými v souladu s Mojžíšovým zákonem. Ježíšův skutek oběti mu nemůže být Mojžíšovým zákonem připočítán, protože lidská oběť Božího syna, není součástí Mojžíšova zákona.

Ano, apoštol Petr svůj dopis skutečně adresuje „vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře“ (1.Petra 1:1, EP). Těmito vyvoleným, „kteří přebývají jako cizinci v diaspoře“, však již nejsou pouze Židé, ale i pohané. Přesně řečeno, jsou jimi Židé, kteří přijali Krista a pohané, kteří přijali Krista. A naopak, nejsou jimi ani Židé, ani pohané, kteří Krista nepřijali (viz námi na tomto webu společně rozebírané téma o ušlechtilé olivě z Ř 11:16-24). Koho Petr ve skutečnosti oslovuje, je vidět z 1 Pt 1:10. Oslovuje ty, kteří byli kdysi „Ne-lid“ a kteří jsou nyní „lid Boží“. Oslovuje zde tedy především bývalé pohany. Může je oslovovat jako vyvolené, protože „již nejsou cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patří do rodiny Boží“ (Ef 2:19). Křesťané z pohanů se stali součástí Božího Izraele, ušlechtilé olivy, a sdílejí jeho zaslíbení i osud (mimo jiné se s Izraelem nacházejí i v diaspoře). Židovská exklusivita tedy ve vztahu k Bohu skončila a mnozí Židé se s tím jen těžko smiřují. Nyní je v exklusivním postavení vůči Bohu nejen ta část Židů, kteří přijali Krista, ale i ta část pohanů, která přijala Krista. Naopak Židé, kteří Krista odmítají, se nacházejí momentálně v zavržení/ztracení (Ř 11:15).

Pro Jiřího Breie, který napsal:

Výklad není exegeze. Exegeze je předpokladem dobrého výkladu.

No, to rovnou můžeš říct, že exegeze je předpokladem dobré exegeze. Sestup konečně z intelektuálních výšin a přestaň vycházet z toho, co si pod správnou exegezí Písma představují pánové G.D. Fee a D. Stuart, kteří mají za to, že „exegeze je pečlivé, systematické studium Písma, jehož cílem je najít původní zamýšlený význam“. V jejich pojetí mají jistě pravdu, ale v prostém slova smyslu je exegeze přece jen „výklad“. Např. Slovník spisovného jazyka českého k výrazu „exegeze“ uvádí tuto definici: „odborný (slovní nebo věcný) výklad nějakého textu, zejména biblického, právního a jiného“. Buď zde tedy budeme komunikovat česky nebo to rovnou můžeme zabalit.

Kam až vede výklad bez exegeze, ukazuje příklad, který jsi uvedl v tématu „Verbální inspirovanost Hebrejských Písem“ v Wed 16 Dec - 10:14 (s. 4). Kdyby byl základním pilířem židovského výkladu PEŠAT (podle Tebe doslovný výklad), pak by Židé nemohli dospět k výše zmíněné bajce (Tit 1:13.14) o tom, co Bůh pronesl a co Mojžíš slyšel.

Naprosto s Tebou nesouhlasím. Ta tzv. „židovská bajka“ je totiž založena právě na výkladu PEŠAT, který nezpochybňuje pravdivost jednotlivých slov Tóry. Na základě toho židovští vykladači pouze hledají zdůvodnění, proč jsou rozdíly v záznamu například Desatera ve 2.Mojžíšově a 5.Mojžíšově. Ty to však narozdíl od nich přičítáš nespolehlivosti toho, co máme k dispozici, takže o PEŠAT v Tvém případě nemůže být ani řeč. Ty totiž teprve chceš, aby Ti někdo předkládal důkazy, že existence variant téže zprávy neubírá nic na doslovnosti a spolehlivosti obou variant, kdežto oni již vycházejí z toho, že tyto varianty jsou doslovné a spolehlivé.

Já si nemyslím, že by Berit Chadaša byl pouze výkladem Tóry. Je výkladem i ostatních Hebrejských Písem. Jako příklad tu může sloužit třeba Ježíšův výklad Izajáše 61:1.2 (Ježíšovo slovo v nazaretské synagoze – Lk 4:16-30)), nebo Jr 31:31-34 v Heb kap. 8 a 10). Berit Chadaša ukazuje mimo jiné i to, že Kristus je konečným cílem Tóry, cílem, ve kterém by měl skončit člověk hledající spravedlnost na základě Mojžíšova zákona (Ř 10:4).

Samozřejmě, že Berit Chadaša vykládá i ostatní hebrejská Písma. To, co zdůrazňuji však spočívá v tom, že ostatní hebrejská Písma vykládají Tóru. Pokud tedy někdo vykládá výklad Tóry, pak stále činí totéž, totiž vykládá Tóru. Takový přístup k těmto věcem byl u mesiánských věřících v 1. století n.l. a takový i nadále zůstává dnes. Proto ten, kdo dochází cíle Zákona, začíná jednat jako Kristus, který žil podle Tóry a ne bez Tóry jako neizraelské národy.

Nějak si nevzpomínám, že by se kdy Ježíš či apoštolové vyjadřovali k doslovnosti Tóry, že by kdy řešili otázku její verbální (doslovné) inspirace.

No, tak je nejvyšší čas, aby sis osvěžil paměť (viz např. Matouš 5:18; Lukáš 24:27; 2.Timoteovi 3:16-17). Z těchto slov je zřejmé, že ani Ježíš ani jeho apoštolé nepochybovali o verbální (doslovné) inspiraci Tóry.

Cesta ke spravedlnosti skrze Mojžíšův zákon (a jeho výklad skrze proroky) je stále platná a každý se po ni může vydat.

Ano, je platná, ale já jsem nikdy nikomu nedoporučoval, aby se po této cestě vydal. S kým se tedy těmito a následnými slovy snažíš polemizovat?

Koho Petr ve skutečnosti oslovuje, je vidět z 1 Pt 1:10. Oslovuje ty, kteří byli kdysi „Ne-lid“ a kteří jsou nyní „lid Boží“. Oslovuje zde tedy především bývalé pohany.

Pokud apoštol Petr použil při výkladu slov Ozeáše 1:10 doslovný způsob výkladu (PEŠAT), pak „Ne-lid“ (viz 1.Petra 2:10) označuje nevěrné či rozptýlené izraelské syny a ne „bývalé pohany“.

2S 24:1 "Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: "Jdi, sečti Izraele a Judu!""

1Pa 21:1 "Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele."

Martine, kdo vlastně poňoukl Davida k sečtení lidu? Není někde v textu chyba?

Kdyby tam byla chyba, tak v kterém textu? Nevím jak Ty, ale já vycházím z toho, že obě zprávy jsou bezchybné a také z toho, že zpráva v Paralipomenom je upřesněním či vyložením zprávy v Samuelově knize. Současný židovský způsob členění biblických knih totiž zařazuje Samuelovy knihy do kategorie NEVI’IM (Proroků), kdežto knihy Paralipomenom do kategorie KETUVIM (Spisy).

Martin Cibulka napsal:Kdyby tam byla chyba, tak v kterém textu? Nevím jak Ty, ale já vycházím z toho, že obě zprávy jsou bezchybné a také z toho, že zpráva v Paralipomenom je upřesněním či vyložením zprávy v Samuelově knize.

Já nevím, kde by mohla být chyba. Navíc já texty za bezchybné nepovažuju.

Ale čtu toto:
Sam: Hospodin podnítil Davida
1Pa: Satan podnítil Davida

A jinde čtu například toto, v Nu 22:
1. Bůh zakázal Bileámovi jet do Moábu
2. Bůh povolil Bileámovi jet do Moábu
3. Bůh plísní Bileáma za to, že neposlechl příkaz nejezdit tam

Divné texty...

Zbysku,
myslím, že pro tebou zmiňované oddíly jde najít smysluplný výklad. Pro zmíňovaného Davida třeba následující bakalářské práce Renaty Hermanová-Věrohodnost bible, výklad rozporných míst (umístěno na http://asre.sweb.cz/hibu.htm):

5.1.16 Kdo pohnul Davidem, aby sečetl lid, Bůh (2Sm 24.1) nebo satan (1Par 21.1n)?
2Sm 24:1: "Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: Jdi, sečti Izraele a Judu!"
1Par 21:1: "Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele."
Bible neudává, v jakém období Davidova života ke sčítání došlo. Pravděpodobně David začal být pyšný. Myslel více než na Boží milost na to, jak vše vypadá dobře a jak se daří (vyhrané bitvy, ekonomická expanze...). Začal měřit sílu na čísla. Proto se ho Bůh rozhodl pokořit, aby se opět cele vrátil k němu. Bůh ho povzbudil, aby sečetl lid. Řekl: "Tak jo, jdi a udělej to, když chceš, pak zjistíš, jak na tom jsi".
2Par uvádí, že to byl satan, kdo pohnul Davida k sečtení. Proč by se však do toho satan vměšoval, kdyby to byl Bůh, který již Davida pohnul k soupisu? Situace je obdobná jako v první a druhé kapitole Jóba. Byl to satan, který si vyžádal svolení od Boha, aby mohl zkoušet Jóba. Božím cílem bylo očistil Jóbův charekter skrze satana. Satanovým cílem bylo Jóba zničit. Podobně vedle sebe nacházíme Boha a satana v 1Pt 4.19 a 5.18. Boží cílem je povzbudit víru skrze utrpení pro Krista, cílem satana je zničit člověka, přivést ho do pekla. Bůh nemůže pokoušet ke zlému (Jk 1.13), ale může dát svolení satanovi, aby nás zkoušel, ne však nad naše síly (1Kor 10.13).
Bůh použil satana, aby Davida podnítil k sečtení lidu (David však nebyl loutka; svým jednáním dal proto satanovi prostor). Bůh to udělal, aby ho přivedl k sobě, satan však, aby mu uškodil. Satan měl pouze částečný úspěch, Bůh triumfoval (Bůh poslal jako trest mor a na místě, na kterém byla zkáza zastavena, vyrostl chrám, který byl důležitým náboženským centrem pro následující generace). Můžeme tedy uzavřít, že obě místa Písma jsou pravdivá a rozpor je v tom, z jakého pohledu se na celou situaci díváme. (Archer, G. L.: Encyclopedia of Bible difficulties. Michigan, Zondervan Publishing House, 1982, s.186-188)
J. Hrbata nabízí toto řešení: "Izraeli se dostávalo růstem biblického poselství v dějinách spásy stále hlubšího poznání Boží vůle; staré antropomorfní představy Elohisty a částečně i Jahvisty jsou překonány pozdějším Božím zjevením a pohledy proroků, deuteronomistů a kněžské redakce. Např. Jahvista hovoří ještě o Bohu jako původci nejen dobrého, nýbrž i zlého: Bůh "zatvrdil srdce faraonovo" (Ex 14.17); Bůh "poslal zlého ducha" mezi Abímelecha a obyvatele Sichému (Sd 9. 22n); Šimi zlořečil "na Boží popud" králi Davidovi (2Sm 16.; Bůh "způsobil", že lidé neuposlechli dobré rady Achitofelovy, čímž byla zpečetěna záhuba Absolonova (2Sam 17.14). Pozdější svatopisci a redaktoři rozeznávali lépe mezi "Božím Duchem" a "duchem lži" - Satanem, který byl sice nejprve Božím andělským tvorem, ale zvrhl se svou pýchou v ďábla, který činí jen zlo (1Krl 22; Jb 1, 1Par 21). Toto rozeznávání vrcholí v novozákonní formulaci Jakuba, že nikdo není pokoušen od Boha (Jk 1.13)." (22, s.138)
Toto vysvětlení, jakkoli je lákavé, musíme odmítnou, protože popírá inspirovanost a bezchybnost Písma.

Příběh Bielámův podle mne není v tomto směru rozporuplný.

Dóv

dov napsal:Pro zmíňovaného Davida třeba následující bakalářské práce Renaty Hermanová-Věrohodnost bible, výklad rozporných míst (umístěno na http://asre.sweb.cz/hibu.htm):

Vysvětlení sice může být pravdivé, ale je tam dost věcí domýšleno. Já reagoval na Martinův přístup, kdy považuje každičké slovíčko za přesné. Začneme-li však domýšlet širší souvislosti tímto způsobem (a já jsem pro), pak nemůžeme lpět na přesnosti jednotlivých slov, ale nějakou přesnost můžeme hledat až na vyšší úrovni - tedy v základní myšlence.

Příběh Bielámův podle mne není v tomto směru rozporuplný.

Pokud přijeme předpoklad, že Bůh je schizofrenik. Nebo se tam dělo něco jiného, co neumíme správně rozkódovat - možná nějaký vnitřní spor mezi osobami, které vůči Bileámovi vystupovaly jako Bůh.

Pro Zbyška, který napsal:

Vysvětlení sice může být pravdivé, ale je tam dost věcí domýšleno. Já reagoval na Martinův přístup, kdy považuje každičké slovíčko za přesné. Začneme-li však domýšlet širší souvislosti tímto způsobem (a já jsem pro), pak nemůžeme lpět na přesnosti jednotlivých slov, ale nějakou přesnost můžeme hledat až na vyšší úrovni - tedy v základní myšlence.

Kdyby jednotlivá slovíčka Písma nebyla přesná, těžko bys z nich mohl domýšlet nějaké širší souvislosti. Buď totiž Tvá exegeze vychází z toho, co židé nazývají PEŠAT, nebo ne. Jestliže ne, pak se jedná o svévolné přeskakování základního pilíře biblické exegeze, k níž se nezřídka uchyluje právě hermeneutika.

Martin Cibulka napsal:Kdyby jednotlivá slovíčka Písma nebyla přesná, těžko bys z nich mohl domýšlet nějaké širší souvislosti.

To je omyl, protože jazyk sám o sobě je dost nepřesný, přesto se nám daří (mno, často s nějakým zkreslením) chápat, co nám druhý říká. A to v přímé řeči, kdy lze používat mimiku a intonaci. S psaným textem je to horší, protože je ochuzen o dost podstatné výrazové prvky.

Buď totiž Tvá exegeze vychází z toho, co židé nazývají PEŠAT, nebo ne. Jestliže ne, pak se jedná o svévolné přeskakování základního pilíře biblické exegeze, k níž se nezřídka uchyluje právě hermeneutika.

Ať zvolíš jakákoliv slova, vždy je budou různí lidé chápat různě. Ostatně je to krásně vidět právě na výkladech Bible - a to i v situaci, kdy různí lidé používají stejnou metodiku. Takže tento způsob výkladu zjevně nefunguje moc dobře.

Vraťme se k uvedeným dvěma případům. Já tam čtu, že jednou podnítil Davida Bůh, podruhé satan. V druhém případu čtu, že Bůh je schizofrenik. Co s tím? Buďto přijmu, že popisy jsou poněkud zmatečné (a tedy nepřesné, přibližné), závisle na tom, jak tomu pisatel rozuměl a jak se mu to podařilo zapsat, nebo zavřu oči a budu tvrdit, že tu žádný rozpor není, protože bych popřel vlastní doktrínu - a budu složitě a s kotrmelci hledat jakékoliv řešení, jen abych nemusel přiznat, že na to jdu ze špatné strany.