Proč máte rádi Boha?

Taková osobnost - plná lásky, ale přesto spravedlivá, silná, ale ne zbytečně krutá, mocná, ale přesto pokorná, neskutečně moudrá..


Ako sa teda vyrovnávate s tým, že Boh toleruje taký dlhý čas (tisíce rokov) to zlo čo tu je a utrpenie jak ľudí tak aj zvierat???? Ako sa na to môže len pozerať?? Na túto otázku nejak už dlho hľadám odpoveď.

Dobrý den,
naprosto rozumím Vaší otázce a přiznám se, že to čas od času v sobě řeším také, jako asi každý věřící člověk. Zcela tohle pochopit asi není v mezích lidského chápání a odpovědět na tuto otázku je složité. Neuspokojuje mne vysvětlení SJ, že to Bůh připouští proto, aby ukázal, kam až může vést to, když jsou lidé bez B.vlády. To mi připadá v rozporu s B.láskou, to se, domnívám se, totiž už prokázalo za ta dlouhá staletí hrůz dostatečně. Také nesouhlasím s tím, že to Bůh připouští, abychom prokázali, na čí straně stojíme, jako by Bůh potřeboval sledovat skore lidí stavící se na Jeho stranu ku skore lidí na straně Satana. Myslím, že stačil jediný člověk věrný Bohu a odpověď byla také dána.
Takže proč? Upřímně řečeno, netuším. Spoléhám však na to a přesto všechno věřím, že Bůh je skutečně láska a že tudíž musí mít nějaký pádný důvod pro své čekání. Doufám, že časem se tento důvod prokáže a že ho pochopíme - jak jsem psala, zatím mám pocit, že se dotýkám pouze okraje Jeho cest....

"Skutečnost utrpení je nepochybně tou jedinou, největší výzvou ohledně křesťanské víry." - John Stott

Ako sa teda vyrovnávate s tým, že Boh toleruje taký dlhý čas (tisíce rokov) to zlo čo tu je a utrpenie jak ľudí tak aj zvierat???? Ako sa na to môže len pozerať?? Na túto otázku nejak už dlho hľadám odpoveď.

Nechci to sem celé kopírovat,tak alespoň odkaz na stránku...
http://biblickaknihovna.cz/knihy/proc-dobry-buh-pripousti-utrpeni

Zaujímavá stránka, mám zase čo čítať počas zimných večerov.

noname napsal:Aleo,
tebou nadnesené téma se mi moc líbí. Je osobní, vede k zamyšlení, člověk může opět pocítit vděčnost za mnohá PROČ Boha miluje. Nevím, zda nebudu opakovat, co se k tomu zde napsalo, ale své pocity bych i přesto ráda připojila.

Boha miluji především pro něj samotného. Pro jeho úžasnou osobnost. Pro jeho vlastnosti, které mě nepřestávají překvapovat vždy, když se nad nimi hlouběji zamyslím. Když mám pocit, že jsem se alespoň dotkla hranice nějaké z nich, zjišťuji, že sahají daleko hlouběji, že je plně stejně nepochopím. A to mne fascinuje. Uvědomuji si to např. na úplně "obyčejných" věcech - stačí, když sleduji třeba dokumentární film o nějakém stvoření, zjišťuji, kolik toho nevím a jak je to geniální. A přitom se jedná třeba o nepatrného živočicha, zcela "bezvýznamného" a na první pohled jednoduchého. Vždy znovu mě zasahuje také jeho láska projevovaná mnoha způsoby, vysvítající z mnoha jednání Boha. Fascinuje mne např. to, že byl schopen obětovat svého Syna, milovaného, za někoho, kdo si to nezasloužil, kdo o to třeba ani vůbec nestál. Takovou oběť bych nebyla schopná přinést, možná ani pro ty spravedlivé, natož pro hříšníky - nechat trpět někoho, koho hluboce miluji, a to i přesto že vím, že mu to pak vynahradím.

Taková osobnost - plná lásky, ale přesto spravedlivá, silná, ale ne zbytečně krutá, mocná, ale přesto pokorná, neskutečně moudrá......
(atd atd atd) - mne velice přitahuje a nepřestávám být vděčná za to, že jsem ji mohla poznat.

Milá Noname, děkuji Ti za Tvoje krásné vyjádření víry, opravdu mne dojalo a líbí se mi. Jsem ráda, že jsi přišla mezi nás!

I já jsem ráda, že jsem tu s vámi.

Noname, i já děkuji za Tvé vyjádření lásky k Bohu, které mě obohatilo. Přijmi prosím i mé skromné přivítání zde na fóru

Jarku, ráda ho přijímám, potěšilo mne

To Mezek:

I já ti děkuji za článek, který přinesl malinko jiný úhel pohledu na otázku utrpení. Na odpověď "Proč tak dlouho a proč to bylo nutné nechat zajít tak daleko" si sice budeme muset pokorně počkat dál, ale i tak tam byly některé zajímavé postřehy, které oceňuji. Nebudu je vypisovat všechny, pouze jedinou.

Týká se toho, jak nám naše vlastní trápení může pomoci, abychom se stali soucitnějšími, více chápajícími. Člověk se totiž skutečně nemůže plně vžít do situace někoho jiného, dříve než si něčím podobným sám projde. Může se (a měl by se) o to samozřejmě pokusit. Ve chvílích, kdy někdo za námi jde s důvěrou o pomoc, soucit a lásku, se můžou těžko hledat slova - taková slova, aby nenadělala více škody než užitku (což se také může stát) a člověk je někdy rozpačitý, co v takové situaci dělat. Někdy pak je lepší asi neříkat nic (hlavně jeho situaci neposuzovat, nevíme-li přesně, čím prochází), vzít za ruku, obejmout a dát vědět, že jsme nablízku, že nasloucháme...Proto se mi ten citát líbí, je praktický - může pomoci překonat rozpaky plynoucí z toho, že někdy těžko hledáme slova útěchy pro druhé....

"Sklíčenému člověku často připadá jako plytké a blahosklonné, když mu někdo řekne, "chápu, čím procházíš", jestliže dotyčný sám nikdy nic podobného nezažil. Nejlepší útěchu tedy mohou poskytovat ti, kteří prožili podobnou situaci a vyšli z ní silnější. Ale to neznamená, že my ostatní nemusíme nic dělat. ...Když se ptám pacientů a jejich rodin, "Kdo vám ve vašem utrpení opravdu pomohl?" dostávám velmi mlhavé odpovědi. Popisovaný člověk má jen málokdy uhlazené odpovědi a okouzlující, zábavnou osobnost. Je to spíše někdo tichý, chápavý, někdo, kdo více naslouchá, než mluví, kdo neposuzuje a možná ani nedává žádné světoborné rady. Je to někdo, kdo je mi nablízku, když to právě potřebuji...."