Zakazoval Pavel ženám mluvit?

SV z 1.9.2012, str. 9, rámeček:

Zakazoval Pavel ženám mluvit?
Apoštol Pavel napsal: „Ať ženy ve sborech mlčí.“ (1. Korinťanům 14:34) Co tím myslel? Podceňoval jejich inteligenci? Ne, protože se často zmiňoval o tom, že ženy jsou dobrými učitelkami biblické pravdy. (2. Timoteovi 1:5; Titovi 2:3–5) V dopise do Korintu Pavel řekl nejen ženám, ale také všem, kdo měli dar jazyků a prorokování, ať „mlčí“, když mluví někdo ze spoluvěřících. (1. Korinťanům 14:26–30, 33) Některé křesťanky byly zřejmě tak nadšené z nové víry, že přerušovaly řečníka otázkami, což bylo v řecké kultuře zvykem. Aby však shromáždění měla určitý řád, Pavel ženy vybízel, „ať se zeptají doma svých vlastních manželů“. (1. Korinťanům 14:35)

Po prvním přečtení ve mně odstavec vzbudil dojem, že Pavel nezakazoval ženám na shromáždění mluvit, ale nabádal k dodržování řádu. Po dalším pečlivém přečtení jsem zjistil dobrý a poněkud skrytý sofismus, jak neříct ani jasné ano, ani jasné ne.
Pokud přečteme všechno, ne jen vytržené části textu s doplněnou úvahou, zjišťujeme, že je to poněkud jinak:

1 Korintským 14:33  ... Jako ve všech shromážděních svatých,
34  vaše ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; ať jsou podřízené, jak praví i Zákon.
35  Chtějí-li se něco naučit, ať se ptají doma svých mužů. Je totiž neslušné, aby žena mluvila ve shromáždění.

Že by autoři SV počítali s tím, že čtenář bude líný si odkazy ověřit a že dá na první dojem ze zběžného přečtení?

Já bych zakázal mluvit tobě.

zbysek napsal:


34  vaše ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; ať jsou podřízené, jak praví i Zákon.

Když jsem se podíval do řeckého textu, tak to tam zní mnohem surověji, než je to v překladech. je tem psáno.

JE OHAVNÉ, ABY MLUVILY

Pro Tondu Vlase:

Která část řeckého textu se podle Tebe dá doslovně přeložit jako JE OHAVNÉ, ABY MLUVILY?

Ahoj Zbyšku,

v čem, podle Tebe, spočívá mravní ohavnost toho, když žena mluví na shromáždění? Mluví ženy na shromážděních, na která chodíš? Pokud se o to snaží, tak tam Ty tento Pavlův zákaz prosazuješ?

Ohledně těchto veršů jsem slyšela názor, že původně v Pavlově řeči nebyly :-)

Jiří Brei napsal:v čem, podle Tebe, spočívá mravní ohavnost toho, když žena mluví na shromáždění? Mluví ženy na shromážděních, na která chodíš? Pokud se o to snaží, tak tam Ty tento Pavlův zákaz prosazuješ?

Pouze mě zaujal sofismus SV, na něj jsem reagoval. U nás ve shromáždění ženy mluvit mohou.

Ahoj Zbyšku,

děkuji za odpověď. Stejně by mne však zajímalo, jak vykládáš tento Pavlův zákaz Ty (1 Kor 14:34.35). V čem si myslíš, že podle Pavla spočívá mravní ohavnost mluvení žen ve shromáždění?

Děkuji a přeji hezký den

Jirka

Jiří Brei napsal:Stejně by mne však zajímalo, jak vykládáš tento Pavlův zákaz Ty (1 Kor 14:34.35).

Ne vše, co je napsané v Bibli, má univerzální platnost pro všechny doby, všechny kultury a všechny situace. Jestliže vidím, že Bůh dnes povolává k různým věcem v církvi i ženy (z jakýchkoliv důvodů), pak je nesmysl Bohu bránit a ženy vylučovat z toho, k čemu je Bůh povolává.

Můj názor je, že v Korintu byl v dané době nějaký problém eskalovaný ženami, tedy zákaz se týká daného místa a dané doby.

Byl někdo z vás na bohoslužbě v synagóze. ( byl jsem tam jedinkrát, pře dávnými lety). To by možná mohlo něco napovědět. Dle mne se tu apoštol Pavel projevil jako Žid. Křesťanství má nezpochybnitelné židovské kořeny a tak se dá předpokládat, že organizace shromáždění v ranných sborech byla dost podobná té židovské synagogální. Ostatně ženy pastorky u protestantů je zcela nedávné nóvum.

              Jedinou autoritou ve věcech křesťanského osobního nebo církevního života je Písmo, napsané Božími muži za vedení a vdechnutí Duchem Božím. Tak zvaná „vyznání“, usnesení koncilů, církevních rad, katechismy, systematické theologie, řády církví, tradice a naopak různé moderní názory, nejsou vůbec v tomto ohledu směrodatné a závazné.
              Jestliže je Písmo jedinou autoritou, pak je nutno si uvědomit, že je to vždy celé Písmo, ve svém souladu, ve svém doplňování se a vzájemném výkladu. Křesťan není vyzván, aby některou část Božího Slova nadceňoval a jinou opět podceňoval, aby dělil Písmo na podstatné a nepodstatné, tím méně, aby některé části úplně ignoroval. „Všeliké Písmo je Bohem vdechnuté“ t.j. celé, každá jeho část. Kdo toto bude mít na mysli, pak bude přistupovat k vysvětlení každého předmětu se svatou úctou.
              Dříve nežli může být pojednáno o službě sester, musí být učiněna zmínka o jejich postavení v církvi.
 Postavení sester
               Podle Písma žena v rodinném i církevním životě zaujímá postavení poddanosti, podřízenosti. Myšlenka t.zv. emancipace, rovnosti je Písmu úplně cizí. Ovšem poddanost neznamená podřadnost.
              „Chci pak, abyste věděli, že každého muže hlava je Kristus a hlava ženy muž, hlava pak Kristova Bůh.... Muž nemá zavíjeti hlavy, jsa obraz a sláva Boží, ale žena je sláva mužova. Nebo není muž z ženy, ale žena z muže. Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže“ (1K 11,5,7-9).
              „Ženy mužům svým poddány buďte jako Pánu. Nebo muž je hlava ženy, jako i Kristus hlava církve a on je spasitel těla. A proto jako církev poddána jest Kristu, tak i ženy mužům svým ve všem“ (Ef 5,22-24).
              „Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, nebo nedopouští se jim mluviti, ale aby poddány byly, jak i zákon praví“ (1K 14,34).
              „Žena v mlčení (v tichosti) ať se učí ve vší poddanosti. Nebo ženě nedopouštím učiti ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení“ (1Tm 2,11.12).
              „Též i staré ženy... aby mladice vyučovaly, jak by muže své i dítky milovati měly, a byly... mužům svým poddané, aby nebylo dáno v porouhání Slovo Boží“ (Tt 2,3-5).
              „Též podobně i ženy buďte poddané mužům svým“... (1Pt 3,1).
              Opět jiné pokyny jsou dány mužům, především, aby milovali své ženy jako i Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni. Při pozorném čtení takových pasáží je zřejmé, že vztah mužů k ženám ať v manželství nebo v církvi je symbolem - obrazem vztahu Krista vůči své církvi a ženy vůči mužům symbolisují vztah církve vůči svému Pánu.
              Poddanost žen není tedy nečím podřadným a otrockým, nýbrž postavení, které zjevuje slavný symbol. Tím, v milosti Boží, původní soud nad ženou „pod mocí muže tvého bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou“ (Gn 3,16b), byl v období evangelia milosti a církve změněn v slavné postavení symbolisující poměr Krista k církvi a církve ke Kristu. To je cíl, účel poddanosti žen.
              Jako důvod poddanosti Písmo uvádí:
1) Adam první byl stvořen, potom Eva (1Tm 2,13).
2) Adam nebyl sveden, ale žena svedena jsouc, příčinou přestoupení byla (1Tm 2,14).
3) Muž je obraz a sláva Boží, žena je sláva mužova (1K 11,7).
4) Není muž ze ženy, ale žena z muže (1K 11,.
5) Muž není stvořen pro ženu, ale žena pro muže (1K 11,9).
              V 11. kap. 1. Kor. od 3. do 10. verše je hlavním předmětem zásada autority a stupně autority: žena - muž - Kristus - Bůh. Kdežto ve v. 11. a 12. je zmínka o poměru muže i ženy vůči Pánu. V tom ovšem není žádného rozdílu. Pokud se týká jejich osobního postavení v Pánu, do kterého je uvedla jeho oběť, v tom není rozdílu. Což také i dosvědčuje Ga 3,28: „Není ani Žid ani Řek, ani otrok ani svobodný ani muž ani žena. Nebo všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši“. Pasáž, ve které se vyskytuje tento verš, pojednává o ospravedlnění z víry v Kristu. V Kristu jako Spasiteli jsou všichni jedno. V Něm není:
              1)  ani Žid ani Řek  ---- není rozdílu národnostního, rasového,
              2) ani otrok ani svobodný ---- není rozdílu společenského, sociálního,
              3) ani muž ani žena ---- není rozdílu pohlaví.
               Není naprosto přípustné užít nebo vyložit verš nezávisle na kontextu, pasáži, ve které se vyskytuje. Kdo tak činí, dopouští se omylu. Tak lidmi utvořené církve a denominace při nějaké chvilkové „spolupráci“ si vystaví tento nadpis: „Všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši“ a tím chtějí přejít a nebo překlenout svou církevnickou rozdílnost. Pokud jsou znovuzrozeni, jsou jedno v Kristu Ježíši, pokud se spasení týká. Ale tímto veršem nemohou překlenout a nebo ospravedlnit církevnickou rozdílnost, do které je uvedla neposlušnost k Pánu a Jeho Písmu. - Právě tak tímto veršem nelze zdůraznit, že v církvi je nerozdílné postavení mužů a žen, přesto že se stali údy církve nerozdílným způsobem. Znovu zdůrazňujeme, tento verš vystihuje postavení v Kristu, ale ne v církvi. O tom máme zjevenou Boží vůli jinde.
              Jako viditelné znamení autority mužovy a poddanosti ženiny v církvi jsou ženě určena: přikrytí hlavy a mlčení ve sboru.
 Přikrytí hlavy
              1K 11,3-16. Podle této části Písma žena má vlastně dvojí přikrytí hlavy. Jedno příležitostné, užité při veřejných shromážděních, což je jakákoli přikrývka a jedno trvalé, pozůstávající z dlouhých vlasů.
              Obé je současně znamením poddanosti ženiny a moci, autority mužovy, neboť muž je hlava ženy. „Nebo není muž z ženy, ale žena z muže. Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže“ v. 8. a 9. Cokoli žena má, je z muže. Eva byla utvořena z Adama. Byla kost z jeho kostí a maso z jeho masa. Její jméno bylo „Iššah“ (muž-atka), odvozeno z jeho jména „Iš“ (muž). Přikrývka hlavy ženy mluví tedy o čelnosti mužově a poddanosti ženině. Hlavně však symbolisuje čelnost a svrchovanost Kristovu nad církví a poddanost církve Kristu. Takže toto postavení žen je slavné a čestné.
              Pak toto zřízení má význam pro anděly. „Proto má žena míti obestření na hlavě pro anděly“ (1K 11,10). Nutno zdůraznit, že v řeckém originále je místo „obestření“ slovo „exousia“, což znamená moc, autorita, takže pro vysvětlení bychom mohli doplnit „znamení moci na hlavě“. Sám prof. Žilka uvádí ten verš takto: „Proto žena musí na hlavě míti znak mužovy moci vzhledem na anděly“.
              Toto opatření je jistě jeden ze způsobů poučení nebeských bytostí. „Aby nyní oznámena byla knížatstvu a mocem na nebesích skrze církev rozličná moudrost Boží, podle předuložení věčného, které uložil v Kristu Ježíši Pánu našem“ (Ef 3,10.11). Když si toto budou sestry i bratři uvědomovat, pak nebudou na tuto otázku nahlížet jako na něco periferního významu.
 Mlčení ve sboru
               Sotva která jiná otázka je tak málo chápána a mylně vykládána jako právě tato. Uveďme zde znovu jasná prohlášení Božího Slova:
              „Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, nebo nedovoluje se jim mluviti, ale aby poddány byly, jak i zákon praví. Chtějí-li se čemu učiti, ať se doma zeptají svých vlastních mužů. Je hanbou pro ženu mluvit ve shromáždění“ (1K 14,34.35).  (Kraličtí jedno slovo z řečtiny - Ekklésia - překládají: shromáždění nebo církev nebo sbor. V Novém zákoně je Ekklésia užíváno v obou pohledech na církev: a) jako universální církev, všechny znovuzrozené věrou v Krista, kteří kdy žili, žijí a budou žít, b) jako na místní církev, sbor, v některém místě - městě).
              „Žena v mlčení (v tichosti) ať se učí, ve vší poddanosti. Nebo ženě nedovoluji učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení (v tichosti)“ (1Tm 2,11.12).
              Obě místa se navzájem doplňují.
               Žel, že se rozšířily všelijaké mylné názory na tento předmět:
 1)          Prý to, co je napsáno v 1K 14,34, mělo jen dočasný a místní význam. Jeden z důkazů jak daleko může zajít i věřící člověk ve své tvrdošíjné obhajobě svého nebo církevnického názoru, je tvrzení, že takový zákaz platil jen ve starověku a ne v době „emancipace“ žen!
              Kdybychom takto nakládali s Písmem, kde bychom měli měřítko pro posouzení, co mělo dočasnou a trvalou platnost? O tom, co mělo dočasnou platnost, je jasně psáno v Písmě. Např. o obětech a kněžství starého zákona, o stánku úmluvy a jeruzalemském chrámu a j. Boží vůle zjevená v Písmech NZ však trvale zavazuje církev po celou dobu její existence na zemi. Nesmíme zapomenout, že právě v tomto případě 1K 14,34 je „ve shromážděních“, tedy ne jen v Korintě. Celá tato epištola nese nadpis: „Církvi Boží, která je v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všechněmi, kteří vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě i jejich i našem“ (1K 1,2 a dále 7,17; 11,16).
2)          Prý jsou to zaujaté názory starého zatrpklého mládence - Pavla. Kdyby ten, co se toto odváží tvrdit četl v bázni Boží dále, pak by zjistil: „Myslí-li si kdo, že je prorok a nebo duchovní, nechť pozná, že to, co píši vám, jsou přikázání Páně“ (v. 37). Slovo „Páně“ vystihuje svrchovanost Kristovu nad církví a zároveň odpovědnost církve k plnění všech Jeho přikázání. Máme tedy co činit s Hlavou církve.
3)          Prý šlo jen o udržení pořádku. A tak jsou ženy vybízeny k tomu, aby byly v tichosti. Byl by snad nepořádek a hlučnost jen specialitou žen, a mužů by se něco takového netýkalo? A nebo mohli si snad muži dovolit jakýkoli druh nepořádku, ale ženy ne? O něco takového zde vůbec nejde. V této kapitole dává apoštol pokyny ohledně mluvení jazyky a prorokování, tedy služby Slovem. Když jsou ženy vybízeny, aby mlčely, znamená to, že se nemají této služby účastnit. Že jde o tuto věc dokazuje v. 28., kde je užito právě tak výzvy „nechť mlčí!“ a týká se to mužů (v. 26-29), kdyby chtěli mluvit jazyky a neměli vykladače. Toto mlčení se tedy týká služby Slovem.
              I přesto, že v řečtině jsou užita dvě různá slova, poučení zůstává stejné. V 1K 14,34 je užito slovo „sigaó“, kdežto v 1Tm 2,11.12 je „hésychia“. Toto druhé slovo je snad trochu mírnější a místo „mlčení“ by se mohlo přeložit „klid, tichost“, jako na rozdíl od hluku. Podle užití obou v NZ však poznáváme, že mají význam mlčení na rozdíl od pronášené řeči. Nejde tedy o klid od jakéhokoli hluku, ale o zmlknutí, mlčení, nevměšování se řečí.
„Sigaó“ - Lk 9,36 „A oni mlčeli a nepravili žádnému“...
              Sk 12,17 „A pokynuv na ně rukou, aby mlčeli“...
              Sk 15,12 „I mlčelo všechno to množství a poslouchali Barnabáše a Pavla“... (výstižný příklad!)
              Sk 15,13 „A když oni umlkli, odpověděl Jakub“...
              Ř 16,25 „podle zjevení tajemství od časů věčných skrytého“... „skrytého“ přesně přeloženo „zamlčeného“, t.zn. „nevysloveného“.
K těmto citátům patří již uvedené: 1K 14,28.30.34.
„Hésychia“ - Sk 22,2 „Uslyševše pak, že by k nim mluvil židovským jazykem, tím raději mlčeli.“ Podle smyslu 1Tm 2,11.12 je především jasné, že nejde o mlčení - tichost na rozdíl od hluku, ale na rozdíl od učení, tedy řeči, proslovu. A to je rozhodující.
4)          Prý zde nejde o řeč, ale o bavení, povídání si - během shromáždění. Prý v korintském sboru byl početný židovský živel a během pobožností tam vše bylo uspořádáno jako v židovské synagoze. Ženy byly ve zvláštním oddělení a tam se bavily a tím vyrušovaly.
              Tu je důležité zjistit, zda slovo „mluviti“ má také význam „povídati - baviti“. V řečtině je to slovo „lalein“. V NZ je celkem užito asi 300 krát a ani jednou nemá význam: popovídati si, baviti se.
              V samotné kapitole 14. 1.Kor. je „lalein“ užito 18 krát o mluvení jazyky, pak o prorokování (v. 3.29.), o srozumitelném mluvení pro poučení druhých (v. 19) a o Božím výroku lidským prostřednictvím (v. 21). Tak ani ve v. 34. a 35. „lalein“ nemá jiný význam než mluviti, řečniti.
               Z uvedeného je zřejmé, že Písmo nedovoluje ženám mluviti ve shromážděních církve, když jsou přítomni bratři a sestry.
 Modlitby
 Podle 1Tm 2,11.12 je patrné, že ženám nepřísluší jakákoli činnost, v které by mohla být spatřována vláda nad mužem. V 1Tm všechny pokyny mají svůj význam pro církev. I když některé z nich se především týkají Timotea, jejich konečný význam je pro celou církev. Důvod k psaní celého listu je v 3. kap. 14.15: „Toto píši tobě maje naději, že brzo přijdu k tobě. Pakli prodlím, abys věděl, kterak se má v domě Božím obcovati, který jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy“ (“se má“ je doslovný překlad; nejen Timoteus měl tak obcovat, ale všichni vykoupení). Jde zde o místní církev, místní sbor. Tedy i to, co je napsáno v kap. 2, 8-12 se týká shromáždění sboru.
              Ve v. 8. se zmiňuje apoštol o veřejných hlasitých modlitbách mužů, zatím co právě při takových příležitostech se zmiňuje jen o zevnějšku žen a ne o jejich veřejné hlasité účasti. Při společných shromážděních jeden se modlí hlasitě a druzí v duchu. Ten, jenž se modlí hlasitě vlastně representuje sbor, vede jej v modlitbě. Je to určitá vůdčí úloha. K něčemu takovému nevyzývá apoštol ženy, ale jen muže. Kdyby se žena ujala takové úlohy, bylo by to „vládnutí“ nad přítomnými muži. „Nebo ženě nedovoluji učiti (služba Slovem) ani vládnouti (ani jakákoli jiná forma vedení, vládnutí) nad mužem, ale aby byla v mlčení“. Ženám není zakázáno se modlit, vždyť se modlí potichu, v duchu. Nemají se však modlit hlasitě, aby přejaly tuto vůdčí úlohu mužů.
              Pokud se týká zpěvu, nikde v NZ není o něm zmínka ve spojení s muži všeobecně ani s muži jednotlivci při shromážděních. Zpěv je věcí křesťanského kolektivu, kde vůdčí úlohu vlastně nemá nikdo, a proto tato omezení se navztahují na ženy při zpěvu.
 Veřejná hlasitá účast žen modlitbami a Slovem
               Z 1K 11,5 vyplývá, že ženy měly příležitosti k veřejným hlasitým projevům: „Každá pak žena modlící se aneb prorokující s nepřikrytou hlavou hanobí svou hlavu“ (t.zn. muže, který je její hlavou, v. 3.). Kritika ženy, protože nemá přikrývku hlavy při soukromé pobožnosti by byla nemístná. Zde jde o veřejné modlitby a prorokování, ovšem ne při shromáždění církve. Každý upřímný a důsledný student Slova Božího ihned zjistí, že nikdy nemůže jít o nějaký rozpor mezi 1K 11,5 a 14,34.35. V 11. kap. jsou položeny všeobecné zásady a nevyskytuje se tam připomínka „ve shromáždění“ jako v 14,34.35. Z toho je zřejmé, že v 11,5 šlo o jiné příležitosti než shromáždění církve, jako např. Tt 2,3.4: „Starší ženy ať chodí pobožně... poctivým věcem učící, aby mladší ženy vyučovaly, jak by své muže i dítky měly milovati.“ Vdané ženy jsou vybízeny, aby se doma zeptaly svých mužů, když se chtějí něčemu naučit (1K 14,35). Kdežto neprovdané ženy mohou získávat ponaučení v křesťanských domácnostech a nebo od starších žen.
              Při takových příležitostech o nichž je zmínka v ep. Tt  2,3.4 se jistě ženy veřejně modlily a zprostředkovávaly Boží vůli, prorokovaly. Tak je např. v knize Skutků řečeno, že Filip evangelista měl čtyři dcery panny, prorokyně (21,9). Jistě, že tohoto svého daru nepoužívaly v přítomnosti mužů - proroků: „Byli pak v církvi, která byla v Antiochii, někteří proroci a učitelé“... (Sk 13,1). Ani jeden z nich nebyla žena. V době poapoštolské, kdy už skrze Písma byla zjevena Boží vůle, činnost proroků přejali evangelisté a učitelé. Dnes nemáme apoštoly (ani jejich nástupce v osobách biskupů a arcibiskupů!!) ani proroky. „A On dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýře a učitele“... „Zbudováni na základ apoštolský a prorocký, kde je úhelný kámen sám Ježíš Kristus“ (Ef 4,11/2,20). Základ se nestaví dvakrát, je jen jeden. A tak jen na počátku církve Kristovy, při jejím základu byli apoštolé a proroci. Stále však jsou v církvi evangelisté, pastýři a učitelé.
 Služba sester
               Může být všestranná, když si uvědomí své pravé postavení v církvi. Pavel praví, že ženy „v evangeliu spolu se mnou pracovaly“ (F 4,3). Dorkas měla vzácnou úlohu od Pána (Sk 9,39). Lydie se stala hostitelkou služebníků Pána (Sk 16,15). Fében je označena jako služebnice (diakon) církve v Cenchreis. Její činnost spočívala ve všelijaké pomoci, také sloužila hostům (Ř 16,1.2). Dnes mohou být sestry velmi úspěšně činny v evangeliu mezi ženami a dětmi.
              V zemích Afriky, Asie a i jinde, kde je nedostatek věřících mužů pro zvěstování evangelia, může i tato úloha připadnout sestrám.
               Uveďme si konkrétní případ. Třeba v hlavním městě Afghánistánu, Kábulu, není ani jeden křesťan. Přistěhuje se tam věřící žena, Evropanka, aby tam sloužila jako svědek Pána Ježíše. Horlivě svědčí a Pán sešle hojné požehnání na její zvěstování evangelia. Asi 15 žen a 5 mužů uvěří v Pána Ježíše. Všichni se pravidelně scházejí. Povstal menší sbor církve Kristovy. Zmíněná sestra se postará o to, aby se všem dostalo Písmo, pokud je přeloženo do tamní řeči. Jestli ještě není přeloženo, pokusí se přeložit aspoň nějakou část Písma, když má k tomu schopnosti. Sama převyšuje svou vrozenou inteligencí a vzděláním světským i biblickým všech pět mužů, kteří uvěřili a kteří nedovedou třeba ani číst ani psát. Ovšem ten, kdo uvěřil, hned se stane svědkem Pána Ježíše a s ostatními vykoupenými se schází k modlitbám a slyšení Slova Božího. K tomu konečně nepotřebují všichni umět číst a psát. Ona sestra při takových společných shromáždění, je-li duchovní a řídí-li se přikázáními Páně, brzy začne ustupovat do pozadí a úlohy, které sama dříve zastávala, přenechá těm bratrům, i když je třeba nezastanou tak jako ona.
              Přitom soukromě, třeba v přítomnosti manželek těch bratří, je naučí číst a psát, bude je seznamovat s ostatními pravdami Slova Božího. Všichni se dají pokřtít a budou pravidelně slavit Večeři Páně (nedají si ji „vysluhovat!“). V soukromí oněm bratrům bude dále učitelkou, ale při společném shromáždění církve veřejné úlohy přenechá bratrům, aby bylo učiněno zadost příkazům Páně. A jde to! Jsou známy mnohé takové případy. A tím spíše Pán požehnává takovému stádci, když vidí upřímnost při plnění všech svých přikázání.
               Kdekoli bratři a sestry přistoupí bez předcházející zaujatosti k Písmu, stanou se jim tyto zásady Nového zákona jasné a závazné. Poznají v tomto zřízení Boží pořádek pro církev. Každý se spokojí s úlohami, které mu Pán přidělil a bude nacházet radost v plnění jich.
              Otázka dlouhých vlasů a přikrývky hlavy pro ženu a její mlčení v shromáždění církve nemá být předmětem debat a pochybností ani nemá být opomíjena. Pro ty, kteří nechtějí uznat jasná prohlášení Písma za směrodatná a závazná, platí apoštolova kategorická slova:
               „Jestliže má někdo v úmyslu být na odpor, my takového zvyku nemáme ani Boží církve“ (1K 11,16, doslov. překlad).
               „Myslí-li si kdo, že je prorok a nebo duchovní, nechť pozná, že to, co vám píši, jsou přikázání Páně (1K 14,37).

ps.převzato!

Pro Jiřího Breie, který napsal:

Ahoj Martine,

Tonda měl asi na mysli větu z 1 Kor 14:35: EISCHRON GAR ESTIN GYNAIKI LALEÍN EN EKKLÉSIA. Vadí Ti překlad vazby dativu s infinitivem českou větou předmětnou s „aby“? Pokud ano, proč? Jinak adjektivum AISCHROS Souček překládá „hanebný, hnusný, ohavný (mravně)“. V NZ ho najdeš ještě v 1 Kor 11:6; Ef 5:12; Tit 1:11.

Asi nejdoslovněji je tato řecká věta přeložena v Kralické Bibli: „Nebo mrzká věc jest ženám mluviti v shromáždění.“ Myslíš tedy, že text ani tak neodpovídá na otázku „Co je mrzká věc“? (jak by to mohlo plynout z některých překladů), kdy odpověď zní „aby žena mluvila na shromáždění“, nýbrž chce říct, že žena sama to považuje za mravně ohavné a pro sebe samu nedůstojné, aby mluvila na shromáždění?

Pouze jsem chtěl vědět to místo, které Tonda překládá slovy JE OHAVNÉ, ABY MLUVILY, nic víc, nic míň. Pokud se jedná o překlad 1 Kor 14:35, pak jeho překlad považuji za správný.

Zbyšek napsal:

Ne vše, co je napsané v Bibli, má univerzální platnost pro všechny doby, všechny kultury a všechny situace. Jestliže vidím, že Bůh dnes povolává k různým věcem v církvi i ženy (z jakýchkoliv důvodů), pak je nesmysl Bohu bránit a ženy vylučovat z toho, k čemu je Bůh povolává.

Co se ovšem týče toho JE OHAVNÉ, ABY MLUVILY, odkazuje apoštol Pavel na Tóru, která je v té věci univerzální a buď ji věřící uznávají nebo ne. Pokud ji uznávají, pak nemohou jinak, než uznat, že dávání prostoru pro mluvení ženám ve shromáždění, kde jsou přítomní muži, vyvěrá spíše z toho, že muži nezastávají řádně své postavení, a ne že Bůh k tomu mluvení povolává ženy.

Mezek napsal:O tom, co mělo dočasnou platnost, je jasně psáno v Písmě. Např. o obětech a kněžství starého zákona, o stánku úmluvy a jeruzalemském chrámu a j.

Ehm... Například:

Exodus 40:15  a pomažeš je, jako jsi pomazal jejich otce, aby mi sloužili jako kněží. Toto jejich pomazání bude pro věčné kněžství jim a všem jejich pokolením.

Leviticus 6:11  Bude ji jíst každý mužského pohlaví mezi syny Áronovými. To je věčné ustanovení pro vaše generace o ohnivých obětech Hospodinových. Cokoliv se jich dotkne, bude svaté.

Leviticus 6:15  Připraví ji kněz pomazaný namísto něj z jeho synů. To je věčné ustanovení -- jako celopal to bude obětováno Hospodinu.

Atp.

Jiří Brei napsal:

V rozboru je myšlenka že „být v Kristu“ a „být v církvi“ je něco jiného:

Právě tak tímto veršem nelze zdůraznit, že v církvi je nerozdílné postavení mužů a žen, přesto že se stali údy církve nerozdílným způsobem. Znovu zdůrazňujeme, tento verš vystihuje postavení v Kristu, ale ne v církvi. O tom máme zjevenou Boží vůli jinde.

Pokud jsou v Kristu jednotlivci, tak jsou v něm i když se shromáždí jako shromáždění – ř. EKKLÉSIA.

.[/font]

Ráda bych viděla církev, ve které jsou skutečně všichni jednotlivci kristovi. Zatím si myslím, že nic takového neexistuje. Proto ten pokyn nelze splnit tak, jak by měl platit - prostředí, kde by měl skutečný smysl a význam, neexistuje.

Martin Cibulka napsal:Pokud ji uznávají, pak nemohou jinak, než uznat, že dávání prostoru pro mluvení ženám ve shromáždění, kde jsou přítomní muži, vyvěrá spíše z toho, že muži nezastávají řádně své postavení, a ne že Bůh k tomu mluvení povolává ženy.

I tak to může být. Ale chceš tím říci, že Bůh zásadně k takovým věcem ženy nepovolává?

Zbyšku,co tím sleduješ?
Myslíš ,že to co jsi zde napsal stále platí?

Exodus 40:15 a pomažeš je, jako jsi pomazal jejich otce, aby mi sloužili jako kněží. Toto jejich pomazání bude pro věčné kněžství jim a všem jejich pokolením.

Leviticus 6:11 Bude ji jíst každý mužského pohlaví mezi syny Áronovými. To je věčné ustanovení pro vaše generace o ohnivých obětech Hospodinových. Cokoliv se jich dotkne, bude svaté.

Leviticus 6:15 Připraví ji kněz pomazaný namísto něj z jeho synů. To je věčné ustanovení -- jako celopal to bude obětováno Hospodinu.

A co příklady žen ze starého zákona jako např. prorokyně Debora, které zcela jistě mluvily veřejně?

Mezek napsal:Myslíš ,že to co jsi zde napsal stále platí?

Uvedl jsem některé (!) texty, které hovoří o tom, že Levitské kněžství a obětní řády jsou ustanovené na věky. Čímž jsem vyvrátil autorovo tvrzení. Kdo tato ustanovení dával? Bůh, nebo člověk? Pokud řekneš, že Bůh, pak prostě nemůžeš říct, že už neplatí.

Avšak: křesťané mají nového velekněze a Kristovou obětí byli vysvobozeni z povinnosti přinášet oběti. Jinými slovy, uvedená ustanovení se nevztahují na křesťany (a obecně na Nežidy).

Udělal-li autor takovouto základní chybu, jak se můžeme spolehnout na to, že neudělal žádnou jinou?

Alea napsal:A co příklady žen ze starého zákona jako např. prorokyně Debora, které zcela jistě mluvily veřejně?

Debóra má prorocký dar. Je to nadpřirozený dar od Hospodina. Dnes bychom řekli dar Ducha Svatého. Máme zde nádherný příklad toho, že Duch Boží obdarovává ke službě i muže i ženy. Známe z Bible další prorokyně, jako Mirjam, sestru Mojžíšovu, nebo čtyři dcery Filipa, hlasatele evangelia. Debóra musela mít také dar moudrosti. Vždyť Izraelci za ní přicházeli, aby je soudila. Měli k ní důvěru, její slovo brali vážně.
Milé sestry, i vás si Pán obdaroval, abyste mu sloužily, abyste jeho dary rozvíjely, používaly. Skrze své dary obohacujete celé společenství sester i bratří. I my muži máme veliký užitek z vašich darů. Potřebujeme vás. Musíme vám naslouchat. Na některé věci býváme dost natvrdlí, někdy např. nevnímáme dostatečně citlivě to, co se děje v oblasti vztahů. Potřebujeme váš hlas, potřebujeme slyšet váš názor, rozšiřujete náš obzor. Tam, kde nestačí naše logika, vy přijdete s řešením intuitivně… a často správně.
Odpovědnost a autorita. Určitý čas byla Debóra člověkem s nejvyšší autoritou v Izraeli. Soudila Izrael. V době, kdy v Izraeli neměli krále, to byl nejvyšší úřad. Tato skutečnost se uvádí na podporu názoru, že žena může stát v čele církve, může být vysvěcena jako kněžka, ordinována jako kazatelka, volena jako starší sboru. Nemám v úmyslu tuto otázku teď rozebírat, jen chci ukázat, že kdo chce obhajovat vůdčí roli žen v církvi, a hledá biblickou oporu v příběhu o Debóře a Bárakovi, tak je na špatné adrese. Podívejme se proč:
1. V příbězích soudců čteme o tom, co se stalo, ať to bylo dobré nebo zlé, zkrátka stalo se tak, a bylo to zapsáno. To, že Debóra soudila, neříká nic o tom, jestli to bylo správné, nebo špatné. Zkrátka bylo to tak.
2. Doba Soudců rozhodně není doba vzorová. Je to období, kdy v Izraeli převažoval chaos a anarchie. Poslední věta knihy shrnuje a hodnotí celkový ráz této epochy: „Každý dělal, co uznal za správné.“ (Sd 21:25). Podle toho to vypadalo. Při takovém hodnocení, musíme být hodně opatrní, než si vezmeme nějakou situaci za vzor.
3. Bylo to neobvyklé (výjimka, ne pravidlo).
4. Debóra není nezávislou autoritou. Jméno prorokyně Debóry je uvedeno ve vztahu k jejímu manželovi, „žena Lapidótova.“ Podobně jméno prorokyně Mirjam, je uvedeno ve vztahu k bratrovi, „sestra Áronova.“ (Ex 15:20). Nikde v Bibli nestojí žena prorokyně zcela nezávisle. Vždy je uvedena ve vztahu k nejbližšímu příbuznému muži.
5. Prorocký dar sám o sobě není spojen s autoritou a s výkonem moci. Prorok, nebo prorokyně měli za úkol vyřídit slovo Boží, ale odpovědnost za vykonání Božího rozkazu už měl ten, komu bylo poselství určeno, zpravidla vládce. Např. prorok Nátan měl odpovědnost za to, aby vyřídil Slovo Boží králi Davidovi, a David už měl odpovědnost za to, jestli podle Božího slova bude vládnout. Jestliže tedy Debóra měla prorocký dar, rozhodně to neznamená, že by na základě tohoto daru měla vládnout.
6. Příběh odhaluje hlubokou krizi mužů. Kde byli zbožní muži, kteří by odpovědně spravovali Izrael? Kde byli odvážní chlapi, kteří by se postavili na obranu svých žen a dětí? Dvacet let se nikdo nenašel. Debóra přistoupila na to, že po nějakou dobu zachraňovala situaci na pozici, kterou vyklidili nezodpovědní muži. Debóra byla ještě ochotna soudit Izrael, ale odmítla jít dál. Odmítla stát se vysvoboditelkou. Tož chlapi, kde jste? Na Boží pokyn přiměla Báraka, aby se postavil do čela. Jemu se vůbec nechtělo. Muži, bratří, chce se nám, když nás ženy nutí, abychom se odpovědně zhostili svého úkolu? Je to potupa, ale my to někdy potřebujeme, trochu popostrčit. Rádi se zbavujeme odpovědnosti, zvláště tehdy, když máme strach ze selhání. Bárak měl strach, a proto si dal podmínku, aby Debóra šla s ním. Dobře, ona šla, ale pro muže to znamenalo další ostudu, když generála Síseru nakonec zákeřně zabila žena jménem Jáel z kmene Drúzů. Příběh odhaluje hlubokou krizi mužů, a dodnes nám mužům nastavuje zrcadlo.
7. Bůh si použil i nesmělého a ustrašeného muže, kterého postavil do čela. Nakonec to byl sám Hospodin, kdo byl tím skutečným vysvoboditelem. Jak ohlásila Debóra: „Hospodin sám vytáhl před tebou.“ (v.14). Poměr sil byl značně nerovný. Převedeno na dnešní podmínky, jakoby se pěchota měla postavit tankové brigádě. Avšak i přesila zbraní se může obrátit v nevýhodu. V den rozhodující bitvy Bůh seslal silný déšť a kola válečné vozby generála Sísery se zabořila do bahna. Lehkonozí Izraelci byli ve výhodě a pobíjeli nepřátele. Muži bratři, i když jsme nesmělí, ustrašení, a víme, že nás Bůh pověřuje úkolem, na který nestačíme, můžeme se plně spolehnout na něj. On nás předchází. On je vysvoboditel.
Shrnutí: Pro nás muže je příběh o Debóře a Bárakovi dost zahanbující. Odhaluje hlavně naši nezodpovědnost, náš strach. U vás, u žen, naopak vyzdvihuje vaše obdarování a statečnost. Přitom vám však ani v nejmenším nedává mandát k zavádění matriarchátu ani k prosazování feminizmu. Naopak, povzbuzuje vás k tomu, že byste nás muže měli občas popostrčit, když se vyhýbáme odpovědnosti. Ženy, nelámejte nad námi hůl, když selháváme. Muži buďme vděčni za statečné a obdarované ženy, které nás nenechávají zlenivět. Nenechme se zahanbit, a postavme se tam, kde nás Pán chce mít. Nebojme se přiznat si strach, ale spolehněme se na Pána. On nás bude předcházet. A všichni, muži i ženy, si buďme vědomi, že konečným vysvoboditelem je Pán Ježíš Kristus. Před ním jsme si všichni rovni./kopie/

zbysek napsal:

Mezek napsal:Myslíš ,že to co jsi zde napsal stále platí?

Uvedl jsem některé (!) texty, které hovoří o tom, že Levitské kněžství a obětní řády jsou ustanovené na věky. Čímž jsem vyvrátil autorovo tvrzení. Kdo tato ustanovení dával? Bůh, nebo člověk? Pokud řekneš, že Bůh, pak prostě nemůžeš říct, že už neplatí.

Avšak: křesťané mají nového velekněze a Kristovou obětí byli vysvobozeni z povinnosti přinášet oběti. Jinými slovy, uvedená ustanovení se nevztahují na křesťany (a obecně na Nežidy).

Udělal-li autor takovouto základní chybu, jak se můžeme spolehnout na to, že neudělal žádnou jinou?

Byl to zákon o zápalné a přídavné oběti. Který neplatí.Tečka.

Mezek napsal:Byl to zákon o zápalné a přídavné oběti. Který neplatí.Tečka.

Tedy jinými slovy říkáš, že tu věčnost jim přiřkl člověk. Nebo, že v dané situaci věčnost není věčností v dnešním pojetí. Jenže to bys měl vysvětlit místo té dogmatické tečky.