Může mít učení SJ nějakou pravdivou nauku?

Já myslím,že současné ale i minulé učení SJ je bez boží"podpory"a inspirace?

Protože kdokoliv kdo mluví z Písma a číní dle Písma, tak by měl mít pravdu.

A tak se mi to propojilo s těmi diskuzemi tady. Snažila jsem se mermomocí pochopit názory všech zúčastněných a snažit se je nějak spojit dohromady. To je zase pozůstatek z minula, praštěná touha po sjednocení. Ale to by člověk musel opravdu odložit rozum,

quaero napsal:To by mohlo být zajímavé, jenže mám jazykové nedostatky a anglicky bych to nezvládla, tak musím počkat, až to někdo přeloží.

Raymond Franz, Hledání křesťanské svobody napsal:

Já osobně se nedomnívám, že by napsání mé knihy vyžadovalo zvláštní projev odvahy. Napsal jsem ji z přesvědčení, že lidé mají právo dozvědět se o věcech, ke kterým běžně nemají přístup. Z mnoha set reakcí na moji knihu přinášejí největší uspokojení ti, kdo popisují, že se více přiblížili svému nebeskému Otci a jeho Synu, a že se obnovila a posílila jejich víra a důvěra. Co mě také velmi těší, jsou jejich komentáře o tom, že knihu shledávají prostou zahořklosti a zlomyslnosti. Necítím vůbec žádnou zášť nebo zlobu vůči svědkům Jehovovým a jsem upřímně rád, že to, co jsem napsal, je tak také pochopeno. Zlobné a potměšilé útoky, kterými někteří častují celé hnutí, jeho vedoucí osobnosti nebo jednotlivce, nebo výroky, které jsou sarkastické a škodolibé, mi nepřinášejí žádné uspokojení. Naopak.
Domnívám se, že ti, kteří si myslí, že podstata problémů spočívá v jednotlivých členech organizace či v jejích vedoucích osobnostech, ve skutečnosti nerozumí tomu, o co se zde jedná. Žil jsem mezi svědky téměř 60 let a bez váhání mohu prohlásit, že jsou ve své víře stejně upřímní jako lidé kteréhokoli jiného náboženství. Osobně znám členy vedoucího sboru, a i když to nemohu říci o všech z nich, vím, že převážná většina jsou ve své podstatě lidé čestní a laskaví, kteří jednají tak, jak si myslí, že jednat mají, a jak jednali ostatní před nimi. Jsou strážci odkazu minulosti, a v jejich očích a myslích „ORGANIZACE“ splývá s Bohem a Kristem a nelze ji od nich oddělit.
Nicméně, omyl je prohlašován za pravdu, a konkrétní skutky vedou k tomu, že učení a život Ježíše Krista jsou překrucovány a zkreslovány. Jistě. Ti, kdo se na tomto klamání podílejí, každý sám za sebe, ponesou svůj díl odpovědnosti. Ale osoby zde nejsou jádrem problému. Závažným problémem a skutečným nebezpečím, spíše než samotní lidé, jsou nauky a celkové chápání víry jako takové. Tady vidím primární zdroj omylných výkladů, chybných přístupů a postojů a bezcitných skutků, které následují.

Do organizace svědků Jehovových vstupují různí lidé z mnoha rozličných důvodů. A mnoho, doslova statisíce různých lidí zase z rozličných důvodů organizaci opouští. Někteří z nich odcházejí, jak to pojmenoval jeden z bývalých svědků, „ze všech možných a téměř vždy špatných důvodů“. Směr, kterým se poté vydají, může poskytnout jakési vodítko k pohnutkám jejich odchodu, ale není to vodítko zcela směrodatné. Mnozí lidé procházejí přechodným obdobím, které se v důsledku ztráty všech iluzí vyznačuje nejistotou nebo pochybami úplně o všem. Jsou dočasně vláčeni životem, a teprve když se zotaví z této fáze, dá se jasně říci, co opravdu spočívalo nebo spočívá v hloubi jejich srdce.
Následující skutečnost se nicméně zdá být zcela zřejmá. Dojdeme-li k přesvědčení, že náš náboženský systém obsahuje závažné chyby, neznamená to ještě, že se automaticky stáváme svobodnými lidmi. Rozeznat omyl v mnoha případech nestačí. Je životně důležité také chápat, proč jsme vůbec kdysi takovému omylu uvěřili, a jaká a kde konkrétně byla chyba ve způsobu dokazování, která nás přiměla v ten který omyl věřit. Bez tohoto důkladného prozření daleko nepokročíme a nevytvoříme si pevný základ pro trvalou křesťanskou svobodu. Je totiž velmi lehce možné, že jeden chybný systém opustíme, abychom vzápětí byli pohlceni, pravda, zdánlivě jiným, ve skutečnosti ale totožným systémem, jehož jediná odlišnost spočívá v tom, že sice hlásá jiný nesmysl, nicméně disponuje stejně záludnou argumentací jako systém předcházející.
Mnozí ze svědků Jehovových se zklamali v naukách nebo předpovědích, které byly plané. Jiné odradila tvrdost některých organizačních opatření nebo neustálý tlak více a více se podílet na úmorných a jednotvárných, předem daných činnostech, jejichž vykonávání je pramálo duchovně povznášelo. Pro opravdové procitnutí je ale nezbytně nutné vědět, kde jsou a kam až sahají kořeny takových falešných představ, co se může jevit jako přitažlivé na autoritářských metodách vedení, a rozpoznat neskutečnou marnost jednání podle předepsaného náboženského plánu. Jsem přesvědčen, že takové důkladné procitnutí a zároveň plné otevření se věcem lepším a opravdovějším není možné, aniž by člověk zároveň plně doceňoval, které biblické učení se k dané tématice vyjadřuje. Je přitom smutnou skutečností, že běžný svědek Jehovův nikdy nebyl a nebude veden k tomu, aby rozvíjel schopnost samostatně uvažovat nad Biblí. K čemu naopak jsou svědkové vedeni je přijímání a memorování informací, které organizace pokládá pro své členy za prospěšné a nezávadné, a za takovou automatickou podřízenost jsou svědkové také chváleni. Hloubavé otázky, jedna z nejmocnějších zbraní, které lidská mysl má k dispozici, jsou chápány jako důkaz klopýtání ve víře a jako jisté znamení toho, že tazatel má potíže přijmout jediný Bohem schválený sdělovací prostředek.

Je nutné se vyjádřit ještě k jednomu významnému aspektu celé záležitosti. Mnoho lidí usiluje pouze o negativní formu svobody. Jejich cílem je osvobodit se od něčeho, chtějí se osvobodit od pocitu, že musí vyznávat víru v určité nauky, účastnit se určitých aktivit nebo se podřizovat určitým organizačním postupům. Chtějí se osvobodit od všech těchto věcí, které jsou vždy vyžadovány církevní autoritou.
Takový cíl může být sám o sobě žádoucí a v pořádku, protože jeho realizace může přinést uvolnění z útlaku, který některá omezení způsobují. Dosažení tohoto cíle může rovněž znamenat, že mysl a srdce člověka přestanou být kontrolovány jinými lidmi, a taková kontrola je vždy jasně nekřesťanská. Ale i když se toto podaří, křesťanskou svobodu to nepřinese. V případě křesťanské svobody se totiž jedná o pozitivní svobodu – tedy nikoli pouze o svobodu nekonat, ale naopak, o svobodu jak konat, tak také být; konat a být vzhledem k člověku, kterým jsme v našem srdci a naší mysli. Spíše než abychom pouze opustili náboženský systém, o kterém víme, že je pochybený, jedná se o to, jak naložíme s naším životem poté, co se od takového systému oddělíme. Teprve poté prokážeme, zda jsme opravdu získali křesťanskou svobodu.
Následující kapitoly této knihy se budou zabývat těmito nesnadnými otázkami a jejich praktickým uplatněním. Látka se bude samozřejmě týkat především osob, které byli nebo jsou nějak spojeni se svědky Jehovovými, ale zásady v ní vysvětlené se týkají libovolného náboženského prostředí. Doufám, že poskytnutá vysvětlení pomohou všem lidem, kteří mají rádi pravdu a chtějí být přijatelní Bohu, a proto zvažují, jak daleko mohou jít ve své bezpodmínečné oddanosti vůči příslušné náboženské organizaci. Nejdůležitějším účelem této knihy je přispět, jakkoli nepatrně, k důvěře v to, že Boží moc nás provede sebevětší krizí, která by snad na nás přišla, když zachováme věrnost sami sobě. Je rovněž jejím účelem rozšířit náš duchovní obzor a napomoci k uspokojivější hloubce života ve službě našemu Stvořiteli, našemu Pánu, Božímu synu a našim bližním.

Arago napsal: A proto asi prvním naším krokem bylo to, že nám bylo zatěžko mluvit se svými spolubratry o těch krásných nadějích, když jsme jim postupně přestali věřit.