Život v Boží lásce versus náboženství - diametrální rozdíl

witness napsal:Souhlasím, onu nezopakovatelnost jsem samozřejmě myslel tak,
že struktura ranné církve je dnes nezopakovatelná pouhou lidskou snahou.

Věděl, resp. myslel jsem si, že to tak myslíš  

Tato tvá myšlenka mě zaujala a proto jsem ji chtěl rozvést a zdůraznit "Božský faktor", který nikdy nelze nahradit faktorem lidským a to ani na způsob: "přečetli jsme si, jak to bylo v prvotní církvi, tak to tak uděláme naprosto stejně".

Je to stejné, jako přečíst si verš ve Skutcích19:11 - A Bůh skrze Pavlovy ruce konal neobvyklé mocné činy, 12takže i na nemocné odnášeli šátky a zástěry, které se dotkly jeho těla, a nemoci se od nich vzdalovaly a zlí duchové vycházeli. - a automaticky očekávat, že princip dotyků oděvů bude automaticky fungovat i dnes.

Bůh to samozřejmně zopakovat může, ale také nemusí. A může také učinit něco, co nebylo učiněno nikdy předtím.

V Písmu jsou samozřejmě i věci, které zopoakovatelné jsou a dokonce jsou stále nutné, platné a žádoucí.

Stále zopakovatelná je modlitba, vyznávání hříchů, láska, věrnost, odpuštění, pomoc druhým, čtení Písma, zpěv chval, kázání evangelia, shromáždění a vzájemná posila věřících, večeře Páně a další. Proč? Protože k takovým věcem nás Písmo vybízí - jistě nás Bůh nevybízí k něčemu, co je pro nás nemožné - do jisté míry můžeme říct, že je to v naší režii (samozřejmě, že řada těch věcí je bez Božího Ducha nemožná).

Dále jsou tu určitá Božská zaslíbení, která sice v naší režii nejsou, ale jsou Bohem pevně daná - zaslíbená - např. Boží láska k nám, hříšníkům, a spasení - záchrana k věčnému životu pokáním a vírou v pravé evangelium Kristovy krve a vzkříšení. To stále platí. Dále také dar Ducha svatého, zajištění denních potřeb jestliže dáme na první místo Boží království a Otcovu spravedlnost, nebo zaslíbená autorita nad nečistými duchy.

Naproti tomu uzdravování pomocí dotyků oděvů je v plné režii Boha Otce a Ježíše Krista, a stejně tak již zmíněné zopakování přesné struktury ranné církve. Tyto věci po nás Bůh nežádá a ani neslibuje, že je přesně takto bude plnit. Zkrátka může a nemusí. A když je tak neudělá, můžeme se třeba postavit na hlavu, ale prostě nebudou. Naproti tomu modlit se můžu kdykoli.

To jen takové srovnání 

JAREKzRybenu napsal:
To jen takové srovnání 

A poměrně dost vystihující... 

Bráškové a sestřičky.

witness napsal:Naproti tomu uzdravování pomocí dotyků oděvů je v plné režii Boha Otce a Ježíše Krista, a stejně tak již zmíněné zopakování přesné struktury ranné církve. Tyto věci po nás Bůh nežádá a ani neslibuje, že je přesně takto bude plnit. Zkrátka může a nemusí. A když je tak neudělá, můžeme se třeba postavit na hlavu, ale prostě nebudou. Naproti tomu modlit se můžu kdykoli.

Mt 9, 20 A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. 21 Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ 22 Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva.

Možná jde opět jen o něčí výklad Písma, nebo se pletu witnessi?! :-)

Bráškové a sestřičky.

Omlouvám se witnessi, citace nebyla tvá, ale Jarka z Rybenu.

pepakrocan napsal:Odkaz jsem zatím nečetl tak reaguji pouze na nadpis: "Život v Boží lásce versus náboženství - diametrální rozdíl"

Jak jsem pochopil z uvedených úryvků, autor spojuje termín "náboženství" s organizovanými skupinami. Ale je přeci neoddiskutovatelné, že v 1. stol. existovalo určité organizované náboženství, s jistou strukturou. Jednotlivé sbory propojené dozorci, kterým se měli členové sboru podřizovat, sbory byly usměrňovány dopisy a návštěvami apoštola Pavla a dalšími. Bylo takové uspořádání špatné? Nežili snad členové těch sborů v Boží lásce? Bylo takové organizování chybou a nemělo Boží podporu?

Není těžké přijmou závěr, že takové organizování bylo Božím dílem a probíhalo pod Božím vedením a s jeho souhlasem. Proč bychom tedy měli dnes situaci hrotit, že "náboženství" nelze slučovat se životem v Boží lásce a vymýšlet pro podporu takových názorů agumenty???

Myslím - jak už jsem napsal - že právě to je kořen věci - organizování ranné církve bylo Božím dílem. Pokud se to pokusí uchopit člověk - třeba i s dobrým úmyslem - nedopadne to dobře.

Možná jsem nezvolil název vlákna zcela šťastně. Pojem "náboženství" můžeme chápat každý v trochu jiném významovém odstínu. Uvažoval jsem i o výrazu "zákonictví" (tedy: Život v Boží lásce versus zákonictví - diametrální rozdíl), ale zase jsem měl pocit, že by si každý řekl "no to je přece jasné" a nebylo by o čem diskutovat.
______________________________________________________

"Náboženství" chápu asi takto:

Může být člověk, který pravidelně chodí na shromáždění do církve, účastní se církevních aktivit, zpívá chvály, čte Bibli, modlí se. Takový člověk má své náboženství.

Ale vůbec to neznamená, že má víru a že žije v Boží lásce - tedy že si je celým svým bytím vědom Boží lásky, raduje se z ní a nechá jí utvářet svůj život.

Samozřejmě obojí - náboženství a život v Boží lásce - se vzájemně nevylučuje, přesto je vnímám jako dvě odlišné věci - byť se tyto pojmy významově překrývají.

Dnes mě také napadá, že "náboženství" (jak je vnímám já) může mít i člověk nikde neorganizovaný - může zkrátka provádět určité náboženské úkony doma - a také nemusí žít v Boží lásce.

Shledávám, že některé věci je nesnadno vyjádřit - zvlášť pak v nadpisu tématu. Uvedená kniha mě zkrátka zaujala a chtěl jsem se o ní podělit

yxoxs napsal:Bráškové a sestřičky.

JAREKzRybenu napsal:Naproti tomu uzdravování pomocí dotyků oděvů je v plné režii Boha Otce a Ježíše Krista, a stejně tak již zmíněné zopakování přesné struktury ranné církve. Tyto věci po nás Bůh nežádá a ani neslibuje, že je přesně takto bude plnit. Zkrátka může a nemusí. A když je tak neudělá, můžeme se třeba postavit na hlavu, ale prostě nebudou. Naproti tomu modlit se můžu kdykoli.

Mt 9, 20  A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. 21  Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ 22  Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva.

Možná jde opět jen o něčí výklad Písma, nebo se pletu Jarku? :-)
(redakčně upraveno  )

Zajímavé je porovnat zprávu v Lukášově evangeliu, kde je víc podrobností:

Lukáš8:46Ale Ježíš řekl: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ode mne vyšla moc.“

Tedy čí mocí byla žena uzdravena?

Martin Cibulka napsal:

Pro Jarka z Rybenu, který napsal:

Největším problémem mnoha náboženských organizací je potlačování víry v to, že Bůh je nejen schopen, ale že i chce jednat s každým člověkem osobně.

Nemyslím si, že je to problém „náboženských organizací“. Spíše si myslím, že je to především problém jednotlivých členů těch „organizací“, kteří takto smýšlejí. Proto ti, kdo jsou znovuzrození, musejí vést boj proti těmto tendencím.

Proto jsem i napsal "mnoha náboženských organizací", tedy ne nutně všech, kdo něco organizují ve spojitosti s vírou kristovců.

Problém je ale v tom, že mnohdy vedoucí funkce zastávají nedospělí, neobrácení lidé, kteří nemají vztah s Ješuou ha-Mašiach a tedy ani s jeho Otcem.

Oni můžou být i obrácení, ale časem můžou o své úloze v Božím království a v církvi získat přehnanou představu - že vytrvalost a růst ve víře ostatních křesťanů závisí na jejich úsilí a vedení, že je Bůh používá jako jakési prostředníky.

Já potřebu vedení nově obrácených nebo slabých chápu tak, že dospělý, zralý křesťan musí tyto své spoluvěřící vždy vést k Bohu a Kristu - k osobnímu vztahu s Bohem, učit je Pánu naslouchat, ve všem důvěřovat a tímto je vést je k dospělosti a zralosti, ne je pouze postrkovat do "křesťanských činností", ale hlavně nikdy se nesnažit činit je duchovně závislými na sobě nebo na instituci, v níž snad působí (což se žel stává, důvodů bývá více a leckdy jsou to důvody finanční).  

2Kor1:24Nejsme pány nad vaší vírou, nýbrž jsme pomocníky vaší radosti; vždyť vírou pevně stojíte.

Bráškové a sestřičky.

Jarek napsal:Tedy čí mocí byla žena uzdravena? Wink

Jistě je to o pohledu Lukáše a Matouše, ale jednoznačné je že kdyby žena nevěřila, žádná moc či síla by nevyšla, ne?! Reagoval jsem protože jsi psal něco v tom smyslu, že dotýkání se oděvů

Jarek napsal:Naproti tomu uzdravování pomocí dotyků oděvů je v plné režii Boha Otce a Ježíše Krista

yxoxs napsal:Bráškové a sestřičky.

Jarek napsal:Tedy čí mocí byla žena uzdravena? Wink

Jistě je to o pohledu Lukáše a Matouše, ale jednoznačné je že kdyby žena nevěřila, žádná moc či síla by nevyšla, ne?!

V tom s Tebou jedině souhlasím. Kdyby ta žena neměla víru, nešla by za Ježíšem, nedotkla se ho, nevyšla by moc a nebyla by uzdravena.

Ale nevěřím, že vírou lze ovládat Boží moc. Vždy je to tak, že Bůh na víru reaguje - a to různými způsoby. Bůh je vždy svrchovaný a veškeré Jeho zázraky jsou plně v Jeho režii - pokud někomu např. neudělí dar, jako ap. Pavlovi skrze dotýkání oděvů, nebo v případě Petra, kdy kladli lidé nemocné na zem, aby na ně alespoň padl Petrův stín. Ze svědectví Písma ale plyne, že k takovýmto zázrakům nedocházelo u každého křesťana. Tedy i toto obdarování je v plné režii Boha a Krista - nikdo si je nemůže svým úsilím jakkoli vynutit nebo opatřit.

Když Pavel třikrát snažně prosil Pána o odstarnění ostnu v těle, nepochybně tomu také věřil - vždyť zažil tolik zázraků.

Pro Witnesse, který napsal (Yesterday at 11:11):

A uvedl jsi ho snad proto, že ho nepovažuješ za správný?

Uvedl jsem ho proto, jak jsem již uvedl, že problematiku, kterou zde otevřel svým příspěvkem JAREKzRybenu, hodnotí z jiného úhlu pohledu než Jake Colsen, na něhož JAREKzRybenu odkázal. Proč chceš vše vidět jen černobíle?

Jinými slovy jsi tedy uvedl výňatek spisu s tím, že bude li někdo tento výňatek vnímat
jinak než Ty, budeš argumentovat tím, že to nemůže vnímat správně, protože nečetl celý spis.

Uvedl jsem ho proto, aby se zde problematika začala rozebírat z více úhlů pohledu. Že ten výňatek nebudeš vnímat správně, nebyl z mé strany předem promyšlený kalkul. Proto jsem Tě upozornil nejen na to, co nevnímáš správně, ale také na to, co je toho příčinou.

Pokud si snad ještě pamatuješ, tak před nějakou dobou jsi mi posílal na mail mesiánskou literaturu a já jsem si ji poctivě pro svůj přehled a z úcty k Tobě četl i jsem Ti napsal,
že mnohé věci jsou zajímavé a lze s nimi souhlasit.
Jestli tomuto říkáš ,,nemít s tím nic společného´´, pak s tím tedy nemám nic společného.

A to, že jsem neměl nikdy v úmyslu ani nemám ani mít nebudu stát se mesiánským věřícím,
snad není tak nepochopitelné, že?

Jistě, že si pamatuji. Nepamatuji si však, že bys kdy uvedl důvody, proč to či ono z mesiánské literatury odmítáš, ani jsi nikdy neprozradil, jak jsi přišel na to, že se nikdy nestaneš „mesiánským věřícím“. Ty jsi prostě v té věci takový odmítající „mrtvý brouk“, stejně jako Yxoxs (viz Yesterday at 12:48), který rád uvede, že ho Halík „mnohokrát zklamal“, ale nikdy neuvede nic konkrétního.

Já to nepsal jako urážku, ale pro kontrast, abych ukázal, že Ty jako mesiánský žid používáš
pro podporu svého náboženství katolické autory a vzápětí po jejich náboženství šlapeš.

Jenže v tvém příkladu kontrast neodpovídá pravdě. Nic bych sice proti tomu neměl, kdybych mesiánským židem mohl být, zatím jim ale nejsem. Navíc, kdybych opravdu šlapal po jejich náboženství, pak bych musel jednat jako VRO, který tvrdí, že všichni ostatní než SJ jsou součástí falešného náboženství. Toto nečiním. Jsou věci, které si na upřímných katolících vážím, byť nezastávám jejich stanoviska. Nemám proto problém naslouchat tomu, co někteří z nich píší nebo mluví. I to může sloužit k poučení a snažím se to od nich i takto přijímat. To však neznamená, že se budu vyhýbat jakémukoliv kritickému slovu, když je důvod.

Myslím, že Halíkovy spisy nepatří mezi nutné všeobecné vzdělání pro křesťana.

Jistě, ostatně úryvek z jeho knihy jsem zde nedal proto, že jsem chtěl zdůraznit nutnost studia jeho spisů, ale proto, že mi přišel zajímavý, k tématu a v určitých závěrech i pravdivý.

Myslíš, že Tě Kristus povolal k tomu, abys posuzoval optiku druhých?

Myslím, že mi (a nejen mi) tu schopnost dal, protože bez této schopnosti není možné správně porozumět tomu, proč někdo reaguje tak, jak reaguje.

Pokud nepočítám ty, kteří od SJ odešli ze sobeckých důvodů,
aby si mohli užívat života bez Boha, pak je toto Tvé tvrzení zcela nereálné.

Ten SJ, který chce sloužit Bohu a stále vidí vše optikou SJ, od SJ neodchází, nemá důvod.

Nemáš pravdu. Optikou SJ se stále dívá i mnoho těch, kdo přestali být činní, protože mají pochybnosti o některých postupech organizace nebo poměrech ve svém sboru. Kromě této skupiny existuje i skupina těch, kdo sice neodešli, ale byli vyloučení, ne však proto, že by byli sobci, kteří si jen chtěli užít života – někteří byli vyloučení jen za to, že nastoupili na civilní službu, nebo za to, že v minulosti odhalili spolupráci vedoucích představitelů organizace SJ s StB atd. Navíc, to Tvé případné počítání některých, bych spíše zařadil do první skupiny, protože ti se mnohdy nikdy nezačali dívat optikou SJ.

jen bych poznamenal, že já na rozdíl od Tebe to zhodnocuji jen vůči sobě samému
a neposuzuji v tomto směru druhé.

A posuzování pohnutek, proč katolický myslitel napsal to či ono, je také zhodnocování „jen vůči sobě samému“?

Je to tady občas opakující se jev, že někteří, většinou bývalí SJ, rádi posuzují druhé tak,
že se ještě nezbavili svědkovského vlivu.

Nikdy to nedělám rád. Ve skutečnosti si ani nepamatuji, že bych to takto někomu přímo napálil. Spíše jsem byl svědkem toho, že to takto někdo v diskuzi o někom zhodnotil, a já mu dal pouze tiše zapravdu. Ostatně i v tomto vláknu se Tě nejvíc dotklo právě to, kde jsi vůbec nebyl zmíněn. Existuje jisté přísloví, které trefně vystihuje proč.

Pak by bylo možná lépe se zamyslet nad tím, jestli náhodou ten, kdo poukazuje na svědkovskou
třísku v oku svého bratra, nepřehlédl svědkovský trám ve svém vlastním oku...

Proč zrovna „svědkovskou“ třísku?! Pro mě je v té věci tříska jako tříska a trám jako trám.

stejně tak, kdyby se tu mnozí přispěvatelé dívali na věci stále optikou SJ,
stěží by tu přispívali, že?

Že se v tom naprosto mýlíš, jsem zdůvodnil výše.

Pro JARKAzRybenu, který se ptá (Yesterday at 15:04):

Kdo tedy dnes může zcela zastoupit úlohu apoštolů, jakou od Boha měli v prvním století?

Osobně věřím, že „úloha apoštolů“ byla a je zastávána až do dnešní doby. Je to totiž úloha, ke které povolává Ješu‘a ha-Mašiach proto, aby byly zakládány místní sbory. Jedná se o dočasnou službu, díky níž vzniká uspořádání  místního sboru tak, aby bylo funkční. Dočasnost služby je limitována délkou života toho kterého apoštola, který působil při vzniku toho kterého sboru.

Z historických zdrojů víme, že při vysílání apoštolů, kteří chodili přímo s Ješuou, sehrála významnou roli jedna z jeruzalémských synagóg, kterou spravoval Jakub Spravedlivý, „bratr Pána“ (nevlastní bratr Ješuy, jenž se narodil v prvním manželství Josefovi jako prvorozený, který sice z počátku nevěřil, že Ješu‘a je zaslíbený Mesiáš, ale který později uvěřil). Podle Evangelia svatého Tomaše (12:1-2) řekl Ješu‘a svým učedníkům, aby po jeho smrti, šli právě za tímto Jakubem. A tento Jakub nakonec vysílal jednotlivé apoštoly na misijní cesty. V Tajné knize Jakubově 16:5-11 onen Jakub vysvětluje: „Nechtěl jsem je urazit, a tak jsem každého z nich vyslal na jiné místo.“

Výše uvedené poukazuje na skutečnost, že apoštolská služba je vykonávána ve spolupráci se sborem, jehož je apoštol součástí. Apoštolství není něco, co o sobě člověk prohlašuje, že je (např. slovy: „Ješu‘a mě pověřil, abych byl apoštolem“). Apoštolství musí být potvrzeno i ostatními věřícími (např. „vidíme, že máš dary Ducha pro tuto službu, a proto tě vysíláme“). A za těchto základních podmínek jsou dodnes zakládány nové místní sbory, ať už těmi, kdo se vydali cestou nástupnictví, cestou samostatnosti místních sborů nebo cestou, která je něco mezi těmito dvěmi cestami.

V době po smrti prvních apoštolů ovšem nemusí být legitimní pouze tento postup. Sbory mohou vznikat i spontánně. Je to dáno tím, že víra v Ješuu ha-Mašiach je docela rozšířená a v různých místech dochází k zániku zkostnatělých sborů či k odpadnutí od víry. Věřící, kteří jsou vedení Duchem, tuto situaci mohou řešit tím, že založí nový sbor, kde se pokusí neopakovat chyby předešlé generace. V takových sborech nestojí v čele apoštol, ale většinou vedoucí (např. pastor, mesiánský rabín), který má při rozhodování sborových záležitostí hlavní slovo a předsedá starším. V některých sborech takovýto vedoucí vůbec nemusí být a o sborových záležitostech rozhoduje prostá většina ve staršovstvu. K tomu či onomu uspořádání dochází na základě uznání autority ostatními a může s Božím schválením fungovat tak dlouho, dokud nezačne být tato autorita zneužívána k jiným cílům, než „k budování Kristova těla“ (Efezským 4:12, EP).

Jinak k dalším Tvým příspěvkům bych rád poznamenal, že mesiánští věřící vidí v příběhu ženy, která byla od krvotoku uzdravena dotekem Ješuových „třásní“ (Lukáš 8:43), víru v pravdivost slov z Malachiáše 3:20, kde čteme toto zaslíbení: „Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.“ (EP) Tento překlad ale nevystihuje přesně to, co stojí v hebrejské předloze tohoto textu. Ve skutečnosti je tam napsáno: „Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti A UZDRAVENÍ V CÍPU JEHO.“ Hebrejské KANAF není paprsek, ale „křídlo, peruť, okřídlenec, okřídlený; cíp, strana, roh (pokrývky), postranní“ (Blahoslav Pípal), tedy ta část pláště, kde má zbožný Žid připevněny „třásně“. Samotné třásně slouží k tomu, aby si zbožní Židé „při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je“ (4. Mojžíšova 15:39, EP). Dotyk dotyčné ženy tedy symbolizuje víru, že Ješu‘a je ten, kdo plní všechna Boží přikázání, a může tedy uzdravit každého, kdo v tomto selhal nebo selhává.

Martin Cibulka napsal:

.... Proč chceš vše vidět jen černobíle?

Nepamatuji si však, že bys kdy uvedl důvody, proč to či ono z mesiánské literatury odmítáš, ani jsi nikdy neprozradil, jak jsi přišel na to, že se nikdy nestaneš „mesiánským věřícím“. Ty jsi prostě v té věci takový odmítající „mrtvý brouk“, stejně jako Yxoxs (viz Yesterday at 12:48),

Myslíš, že Tě Kristus povolal k tomu, abys posuzoval optiku druhých?

Myslím, že mi (a nejen mi) tu schopnost dal, protože bez této schopnosti není možné správně porozumět tomu, proč někdo reaguje tak, jak reaguje.

Ostatně i v tomto vláknu se Tě nejvíc dotklo právě to, kde jsi vůbec nebyl zmíněn. Existuje jisté přísloví, které trefně vystihuje proč.

Nevím, proč tu Martin píše takovéto přihlouplé a zbytečné útoky, ale na takovéto úrovni se
já dále odmítám bavit, nemá to smysl.

Martin Cibulka napsal:Pro JARKAzRybenu, který se ptá (Yesterday at 15:04):

Kdo tedy dnes může zcela zastoupit úlohu apoštolů, jakou od Boha měli v prvním století?

Osobně věřím, že „úloha apoštolů“ byla a je zastávána až do dnešní doby. Je to totiž úloha, ke které povolává Ješu‘a ha-Mašiach proto, aby byly zakládány místní sbory. Jedná se o dočasnou službu, díky níž vzniká uspořádání  místního sboru tak, aby bylo funkční. Dočasnost služby je limitována délkou života toho kterého apoštola, který působil při vzniku toho kterého sboru.

To byla spíše řečnická otázka  

Jinak ale s apoštolstvím, jak je v citovaném a dalším textu popisuješ, nemám problém. Nemám důvod odmítat to, že Bůh někoho osobně vede k založení sboru - církve, či ho vede v jiné službě, při níž třeba cestuje a slouží v různých sborech, nebo koná službu misionářskou (samozřejmě ne všichni, kdo o sobě tvrdí, že jsou pověřeni Bohem, či se tak navenek třeba i jeví, skutečně pověřeni jsou).

V příspěvku, který jsem zakončil onou citovanou otázkou jsem se zabýval strukturou rané církve, která byla "jednodenominační", apoštolové měli z Boží vůle autoritu v celé křesťanské církvi, navzájem se znali a spolupracovali. Nějaká jiná denominace s jinými Bohem povolanými apoštoly na stejném nebo blízkém území neexistovala. Shledávám, že tuto "jednodenominační" strukturu Bůh od té doby nezopakoval - byť věřím, že všichni pokáním a vírou v pravé evangelium spasení křesťané jsou částí jediné naddenominační Kristovy církve - Kristova těla.

K tomu či onomu uspořádání dochází na základě uznání autority ostatními a může s Božím schválením fungovat tak dlouho, dokud nezačne být tato autorita zneužívána k jiným cílům, než „k budování Kristova těla“ (Efezským 4:12, EP).

K tomu žel během staletí docházelo a stále dochází. Bratr R. Franz tento námět celkem obsáhle rozvádí v jedné z kapitol knihy "Hledání křesťanské svobody".
Samozřejmě k tomu nedochází hned a všude.

Jinak k dalším Tvým příspěvkům bych rád poznamenal, že mesiánští věřící vidí v příběhu ženy, která byla od krvotoku uzdravena dotekem Ješuových „třásní“ (Lukáš 8:43), víru v pravdivost slov z Malachiáše 3:20, kde čteme toto zaslíbení: „Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.“ (EP) Tento překlad ale nevystihuje přesně to, co stojí v hebrejské předloze tohoto textu. Ve skutečnosti je tam napsáno: „Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti A UZDRAVENÍ V CÍPU JEHO.“ Hebrejské KANAF není paprsek, ale „křídlo, peruť, okřídlenec, okřídlený; cíp, strana, roh (pokrývky), postranní“ (Blahoslav Pípal), tedy ta část pláště, kde má zbožný Žid připevněny „třásně“. Samotné třásně slouží k tomu, aby si zbožní Židé „při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je“ (4. Mojžíšova 15:39, EP). Dotyk dotyčné ženy tedy symbolizuje víru, že Ješu‘a je ten, kdo plní všechna Boží přikázání, a může tedy uzdravit každého, kdo v tomto selhal nebo selhává.

Děkuju Martine za zajímavý pohled a srovnání veršů.

Dva úryvky z knihy "Tak ty už nechceš chdit do církve" zmíněné v úvodu tohoto vlákna (abych těm, kdo knihu nečetli, trochu přiblížil, o čem kniha je):

„Byl jsi to přece ty, který mi pomohl uvidět a poznat chyby organizované církve.“

„Jedna věc je něco uvidět a poznat, a zcela jiná zase postavit se proti těmto lidem. To je ta hra – ale já se jí neúčastním. Jsem plně pro to, aby se věřící učili žít spolu ve skutečném sboru, ale ty jsi ještě o tom nezačal mluvit, jak by se to mohlo uskutečnit.“

„Nevychází ale na světlo u organizovaného náboženství vždy totéž? Muži jako Jim, kteří předstírají, že jsou vedoucí, ačkoli lžou a zavádějí tak druhé nesprávným směrem? Už toho mám dost, Johne.“

„Ne všichni jsou podvodníci, Jaku. Ne všechny skupiny jsou destruktivní, jako ta tvoje. Ti, kteří se chovají ke svým vedoucím tak, jakoby tito měli nějaké zvláštní pomazání, jsou nejvíce náchylní k tomu, být právě jimi svedeni. Zdá se, že ti, kteří se domnívají, že dosáhli nejvyšší možné lidské autority, nebo, že jim byla dána, často zapomínají na to, jak čelit svým vlastním egoistickým touhám a přáním. Každému z nás se může lehce stát, že v konečném důsledku sloužíme vlastně sami sobě, ačkoliv si myslíme, že stále sloužíme jiným, právě když udržujeme takovou instituci při životě. Ale ne všichni, kteří se toho dopouštějí, končí v rozvratu a porušení. Mnozí jsou pravými služebníky, kteří by chtěli opravdu druhým pomoci, a věří, že ta jejich cesta je ta nejlepší, která k tomu vede. Měli bychom vždy rozlišovat, zda jde o chyby samotného systému, nebo lidských srdcí v něm působících.

Každý systém, vytvořený lidmi, dovede někdy odlidštit právě ty, kterým měl vlastně sloužit. Ty, které ale nejvíc odlidšťuje, jsou často ti, kteří si myslí, že se v tom systému stanou vedoucími. Ale ne všichni v takovém systému přijímají jeho zásady. Mnozí jsou v něm aktivní, aniž by se jím nechali ovlivnit. Žijí ve jménu Otce a rádi pomáhají druhým, pokud k tomu dostanou příležitost.“

„Rád bych jen, abyste uvážili, že život sboru není něco, co by se dalo jednoduše udělat nebo vytvořit. Je to dar, který dostáváme od Otce, když společně rosteme v Jeho Jménu. Nepředstavujte si ale, že život v církvi je něco složitého. Může to být to nejjednodušší na světě, pokud lidé následují Pána. Když najdete takové společenství, kde lidé jdou právě směrem následování Pána, brzy prožijete, jak toto společenství ve své jednoduchosti přináší velké ovoce.“

„Právě o takové se snažíme a hledáme. Mysleli jsme, že když to ve sboru budeme dělat podle našich nejlepších úmyslů, dojdeme všichni k tomu pravému vztahu k Bohu, po kterém toužíme“, namítl Marvin.

John ale pokračoval: „Prostě si musíte připustit, že jste vše dělali právě opačně. Neexistuje nějaký model církve, který by vás sám o sobě přivedl k Bohu. Je tomu naopak. Náš život v Bohu, který společně sdílíme, se pak projeví i v našem společenství. Projeví se jako hojnost Jeho života v nás. Můžete se věčně zabývat zásadami sborového života, a přitom vám bude unikat, co znamená to hlavní – hluboce prožívat Boží lásku a sdílet ji spolu s ostatními.“

„Odkud to máme vědět, jak můžeme žít v Bohu, když nám to nikdo neukázal?“, řekla Laurie.

„Právě v tomto bodě napáchalo oficiální náboženství největší škody. Způsobilo, že Boží děti se staly závislými na náboženských vůdcích, a to lidi vedlo k pasivitě a nikoliv k duchovnímu růstu. Čekáme na to, že nám druzí ukáží, jak to máme dělat, nebo je prostě následujeme v naději, že oni už našli tu správnou cestu. Ale Ježíš touží po živém vztahu k nám, a abychom v tom hráli aktivní roli.“

„Ale copak to můžeme dělat my sami? Nepotřebujeme k tomu žádnou pomoc?“ zeptala se Marsha.

„Kdo říká, že jste sami? Ježíš je ta Cesta k Otci. Pokud se naučíte odevzdávat se Jeho Duchu a spoléhat se na Jeho sílu, objevíte, jak se dá žít v plnosti Jeho života. Samozřejmě využije i jiné lidi, aby vás v tom povzbudil a vyzbrojil. Ale nepřipustí, abyste byli závislí na těch, které přitom použil.

Právě na toto téma bych dnes večer mluvil nejraději. Znám dost domácích skupinek, které se neustále snaží přijít na to, jakým způsobem vytvořit nejlepší společenství. Nebylo by lepší, kdybychom tuto celou dobu a energii využili, abychom se soustředili na Otcovu lásku tak, jak ji v nás Ježíš probouzí, a jak bychom mohli ještě svobodněji v Jeho Duchu žít? Pak bychom věděli, jak máme žít ve vzájemné lásce. Potom bychom byli více čestní a otevření a jeden druhého bychom na této společné cestě podporovali. Pak by On stál uprostřed, nikoli my sami se svými potřebami, a děly by se úžasné věci.“

JAREKzRybenu napsal:
Nemám důvod odmítat to, že Bůh někoho osobně vede k založení sboru - církve, či ho vede v jiné službě, při níž třeba cestuje a slouží v různých sborech, nebo koná službu misionářskou

S tímto já také souhlasím.
Vždycky ovšem jde o pověření JEDNOTLIVCE, které se nedá považovat za doklad, že tím Bůh
podporuje církevní značku, ve které onen pověřený působí nebo příp. zakládá.

(pozn. píšu to jen jako ,,dovětek´´ nikoliv jako protiargument, předpokládám totiž, že se
na to díváš stejně jako já  )

Shledávám, že tuto "jednodenominační" strukturu Bůh od té doby nezopakoval - byť věřím, že všichni pokáním a vírou v pravé evangelium spasení křesťané jsou částí jediné naddenominační Kristovy církve - Kristova těla.

Toto i já pokládám za zcela biblický a správný pohled.

witness napsal:

JAREKzRybenu napsal:
Nemám důvod odmítat to, že Bůh někoho osobně vede k založení sboru - církve, či ho vede v jiné službě, při níž třeba cestuje a slouží v různých sborech, nebo koná službu misionářskou

S tímto já také souhlasím.
Vždycky ovšem jde o pověření JEDNOTLIVCE, které se nedá považovat za doklad, že tím Bůh
podporuje církevní značku, ve které onen pověřený působí nebo příp. zakládá.

(pozn. píšu to jen jako ,,dovětek´´ nikoliv jako protiargument, předpokládám totiž, že se
na to díváš stejně jako já  )

Předpokádáš správně :Dvidím to také tak

Jen - opět jako dovětek (rovněž předpokládám, že to vidíš stejně  ) - dodám, že Bůh může podporovat celou skupinu jednotlivců, ale vždy je to o konkétních lidech s jejich osobní vírou a osobním vztahem s Bohem každého z nich. Nikdy to není o církevní značce (dík za výraz "církevní značka") či instituci tak, že by samotná příslušnost k ní nebo některé z nich, byla podmínkou spasení nebo nějakého zvláštního požehnání.

Osobně si myslím, že církevní značky a instituce jsou užitečné jen jako určitý nástroj sloužící k identifikaci sboru (podobně jako jméno jednotlivce) a také - v případě registrace církevní značky - k jeho jednání vůči státu nebo firmám (těžko např. přijde skupina lidí do dětského domova nebo domova důchodců s tím, že jsou prostě křesťané a že mají pro obyvatele domova něco připraveno). Myslím si ale, že v řadě případů můžou posloužit i občanská sdružení a podobné právní subjekty - nicméně i když neznám příslušné právní předpisy, tak věřím, že i oficiální statut registrované církve může mít své výhody. Lze se ovšem ptát i obráceně, zda já nebo skupinka křesťanů, s nimiž sdílím víru, tyto právní výhody k něčemu potřebujeme.    

Jinými slovy:

Církevní značky nebo instituce jsou jako oheň - dobrý sluha, špatný pán.

JAREKzRybenu napsal:

Jen - opět jako dovětek (rovněž předpokládám, že to vidíš stejně  ) - dodám, že Bůh může podporovat celou skupinu jednotlivců, ale vždy je to o konkétních lidech s jejich osobní vírou a osobním vztahem s Bohem každého z nich. Nikdy to není o církevní značce (dík za výraz "církevní značka") či instituci tak, že by samotná příslušnost k ní nebo některé z nich, byla podmínkou spasení nebo nějakého zvláštního požehnání.

Je to přesně tak... 

Mě zaujalo... (další citát z knihy Jakea Colsena):

Je dobře, že chceš oddělit službu od vydělávání peněz, Jaku. Je to přání vycházející od Boha. Není snad nic horšího, co by službu více ničilo, než názor, že právě touto službou by sis měl vydělávat na živobytí. Značná část našich životů v Kristu je dnes znehodnocována právě lidmi, kteří zneužívají službu k tomu, aby si tak zajistili dobré výdělky. Zdědili jsme určitý systém a řízení církevních sborů, ve kterých se skrývá pravá příčina toho, že se mnoho lidí ve vedení sborů snaží nacházet nejrůznější způsoby, aby se v církvi sami hmotně zabezpečili, místo toho, aby právě na sobě ukázali, co znamená žít v jistotě, že se sám Pán o ně postará. Pokud se už služba stala zdrojem příjmu, zjistíš, že lidmi manipuluješ, aby ti sloužili, místo toho, abys ty sloužil jim. Pokud nejsi ještě tak osvobozen, abys mohl Bohu důvěřovat, že se o tebe postará, Jaku, On ti svůj lid nesvěří.“

Není snad nic horšího, co by službu více ničilo, než názor, že právě touto službou by sis měl vydělávat na živobytí.

Tatáž myšlenku je ražena i v rámci judaismu. Např. ve známém spise Pirkej avot (4/5) můžeme číst: „Rabbi Cadok pravil: /Neodděluj se od společného shromáždění a nechovej se jako nájemný soudce/ a nedělej si z Ní (= tóry) věnec, jímž by ses chvástal, ani širočinu, aby ses jí oháněl. A tak také učil Hilel: Kdo svévolně zachází s korunou, bude setřen. Z toho si lze vzít ponaučení, že každý, kdo zneužije slova Zákona pro vlastní prospěch, ztratí (dosl. – vybral si již) život v budoucím Světě.“ (viz http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/kategorie.aspx?kid=138 )

Značná část našich životů v Kristu je dnes znehodnocována právě lidmi, kteří zneužívají službu k tomu, aby si tak zajistili dobré výdělky. Zdědili jsme určitý systém a řízení církevních sborů, ve kterých se skrývá pravá příčina toho, že se mnoho lidí ve vedení sborů snaží nacházet nejrůznější způsoby, aby se v církvi sami hmotně zabezpečili, místo toho, aby právě na sobě ukázali, co znamená žít v jistotě, že se sám Pán o ně postará.

Toto je bezesporu pravda. Nicméně v církvích je dobře hmotně zabezpečeno poměrně málo vedoucích.

Větší zlo proto spíše vidím v tom, když ti vedoucí, kteří jsou dobře hmotně zabezpečení z církevních zdrojů, povzbuzují druhé, aby šli do jiné církevní služby za podstatně horších finančních podmínek a ubezpečuji je, že se Bůh o jejich potřeby postará. Většina takových služeb v církvích je nejen špatně placena, ale navíc bez jistoty do budoucna, ačkoliv tyto služby jsou mnohdy společensky potřebnější a psychicky i fyzicky náročnější (práce se závislými, mentálně postiženými, bezdomovci atp.). Jsou totiž rozjížděny na základě všelijakých časově omezených dotací, a když peníze dojdou, jsou rušena právě ta místa hůře placených pracovníků.

Jiným zlem je to, když dobře placený vedoucí neumožňuje nebo brání druhým sloužit dary Ducha, které mají, protože má obavu, že by ho tito věřící mohli do budoucna svými schopnostmi zastínit nebo přerůst.

Život v Boží lásce versus náboženství - diametrální rozdíl

Přemýšlel jsem o pocitech, které ve mě vyvolal samotný název tématu. Říkal jsem si, že bych se neměl vyjadřovat dokud si nepřečtu knihu, o které by to vlastně mělo být.

Hledal jsem definici pojmu náboženství, ale jedná se o široký pojem.

Akceptovat základní tvrzení v názvu diskuse mohu pouze za předpokladu, že
"Život v Boží lásce " je život znovuzrozeného křesťana spolu s Kristem a "náboženství" je systém rituálů, organizačních postupů, forem, zvyklostí a tradic, které již ztratili svůj původní obsah a zůstaly jen prázdnými skořápkami.

Rozhodně nemohu na téma nahlížet jako na organizované či neorganizované náboženství, protože takto položené by to bylo zásadně špatně.

Základní problémy se nenacházejí ve způsobech, ale jsou to skryté motivy srdce, které působí buď dobro nebo zlo.

Zdeněk Bláha napsal:
Akceptovat základní tvrzení v názvu diskuse mohu pouze za předpokladu, že
"Život v Boží lásce " je život znovuzrozeného křesťana spolu s Kristem a "náboženství" je systém rituálů, organizačních postupů, forem, zvyklostí a tradic, které již ztratili svůj původní obsah a zůstaly jen prázdnými skořápkami.

Tak to bylo i myšleno.

Jak už jsem psal ve svém příspěvku https://straznavez.forumczech.com/t857p15-zivot-v-bozi-lasce-versus-nabozenstvi-diametralni-rozdil#52886 nezvolil jsem název tématu příliš šťastně. Chtěl jsem se  navíc spíše zabývat životem v Boží lásce, než samotným organizovaným/neorganizovaným náboženstvím. Možná o tom otevřu nové téma.

Ještě dodám, že "systém rituálů, organizačních postupů, forem, zvyklostí a tradic, které již ztratili svůj původní obsah" nemusí být nějak starý a někde dlouho používaný. Může to být i následování jednotlivého křesťana se skutečnou vírou pouhým kopírováním jeho skutků.

Rozhodně nemohu na téma nahlížet jako na organizované či neorganizované náboženství, protože takto položené by to bylo zásadně špatně.

Základní problémy se nenacházejí ve způsobech, ale jsou to skryté motivy srdce, které působí buď dobro nebo zlo.

Možná by se dalo říci "lidmi organizované náboženství" - i když i to lze chápat různě (neboť to zkrátka je o lidech).

Myslím, že ta nejzákladnější potřeba organizovaného křesťanství je skutečnost, že organizovat musí vždy Bůh - tedy že Bůh osobně vede jednotlivého křesťana nebo jejich skupinu k tomu aby v rámci křesťanské víry něco organizovali.

Věřím totiž, že takové organizování je lidmi neuchopitelné, a to i v přípedě, že se jedná o skutečné, znovuzrozené křesťany, kteří mají dobré úmysly. Možná totiž ještě nebyli Pánem Ježíšem dovedeni do takového stavu vztahu, kdy by je mohl pro takovou službu použít; a také je možné, že má s nimi jiný osobní záměr.

Špatné pohnutky a motivy srdce jsou už jen dalším horším stupněm odklonu od křesťanství.

Dívám se na to tak proto, že stále s údivem sleduji, jak Bůh neustále proměňuje můj vnitřní život (byť mívám občas pocit, že se "nic neděje" a ptám se "Pane, kdy a k čemu mě použiješ?").

Bráškové a sestřičky.

Pavel ukázal jednoznačně, začal na pokyn přímo od Pána a pak ho vedl DS, že občas zašel do Jeruzaléma byla jistá formalita, stejně jako Bůh akceptoval do jisté míry vzpurný Izrael. Život s Bohem či v Pánu, je sám o sobě podřízen Boží lásce, tedy i jistého řádu, který se objevuje i v životě jako takovém. V okamžiku když někdo chce mít vliv musí se postavit proti tomuto zákonu života, protože kdyby tak neučinil, nemohl by manipulovat. Co udělal první manipulátor, popřel Lásku Boží i když na oko konal tak, že je v souladu s Božím řádem. Stejnou formu, protože jiná lepší není, používají do dnešních dnů všichni manipulátoři.

Pro JARKAzRybenu, který napsal:

Chtěl jsem se navíc spíše zabývat životem v Boží lásce,

Zdá se, že jsem Ti ten cíl úspěšně naboural i když to nebylo mým záměrem. Přesto si však myslím, že život v Boží lásce nelze oddělit od jistých zásad, které jsou nedílnou součástí způsobu, jak spolu věřící tráví čas a jak navzájem spolupracují. Odvolávání se na „život v Boží lásce“ je mnohdy jen výmluva, proč se nepodřizovat – a to nejen lidem, ale i Bohu. V zásadě by se dalo říct, že věřící v té „Boží lásce“ setrvává tak dlouho, dokud to nepřežene a nedostihne ho Boží trest, a to takový, který je dostatečně citelný, že i ostatní to takto začnou interpretovat. Jenže Boží trestání se děje, i když zakouším život v Boží lásce. Pokud jsme na toto trestání dostatečně citliví, pak nám to může pomoci, abychom si vzali poučení z chyb, které děláme a mnohdy i mnohokrát opakujeme. Jde o to, abychom se naučili přijímat to, co Bůh považuje za správné a žádoucí a neodporovali tomu.

Ještě dodám, že "systém rituálů, organizačních postupů, forem, zvyklostí a tradic, které již ztratili svůj původní obsah" nemusí být nějak starý a někde dlouho používaný.

Jistě. Ale v podstatě ani tak nezáleží, jak je co staré, ale zda může ten či onen rituál, organizační postup, forma či tradice sloužit dobré věci. Je nutné zkoumat obsah a pokud je správný, pak ho ani nevyprazdňovat ani nezaměňovat s jiným obsahem. Není žádné tajemství, že mnoho rituálů, které se v křesťanství udržely, mají původ v židovství. Jenže ty rituály dovedly některé církve vyprázdnit ad absurdum a přece se jich drží. Řekněme i taková Pánova večeře je v některých církvích pořádána dopoledne (normálně se ale večeří večer), místo nekvašeného chleba se podává kvašený (kvas přece v tomto případě symbolizuje hřích), místo červeného vína se používá bílé (jenže krev je červená) atp. Jako by Bůh odebral rozum těm, kterým nezáleží na obsahu toho, co činí. Jak potom mohou i nadále žít „v Boží lásce“?

Martin Cibulka napsal:
Jenže Boží trestání se děje......

Např. jak?

Martin Cibulka napsal:Pro JARKAzRybenu, který napsal:

Chtěl jsem se navíc spíše zabývat životem v Boží lásce,

Zdá se, že jsem Ti ten cíl úspěšně naboural i když to nebylo mým záměrem.

Nemyslím, Martine, že bys mi to naboural :-) ono se to přímo nabízí - zaměřit se na druhou část názvu názvu tématu - na náboženství a na to jak souvisí s životem v Boží lásce.

Odvolávání se na „život v Boží lásce“ je mnohdy jen výmluva, proč se nepodřizovat – a to nejen lidem, ale i Bohu.

Ano, pro toho, kdo v Boží lásce nežije, to může sloužit jako výmluva. A pokud je to někdo použije jako výmluvu, v Boží lásce nežije.

Možná by bylo dobré si "život v Boží lásce" definovat - byť to považuju za nesnadé, neboť se to mnohem snáze řekne, než skutečně celou duší myslí a srdcem prožívá.

Na Boží lásce k nám nemůžeme my lidé nic změnit - Bůh zkrátka člověka miluje a člověk k Boží lásce svými skutky nemůže nic přidat a ani zní nemůže svými hříchy nic odebrat - což neznamená, že je Bohu jedno, co člověk dělá - je to přesně naopak (stejně tak u lidí - čím více někoho milujeme, tím více nám záleží na tom, co dotyčný dělá a jak dobře si vede).

Kromě Ježíšových slov u Jana3:16 ji dobře vystihuje Ezechiel19:23 Copak si opravdu přeji smrt ničemy, je výrok Panovníka JHVH? Nemám snad v oblibě, když se odvrátí od svých cest a bude žít?

Boží láska je tedy v plné režii Boha a my na ní nemůžeme nic změnit, a to ani jejím odmítáním, nepochopením nebo popíráním.

Ale žít v této Boží lásce znamená tuto lásku celým srdcem, duší a myslí chápat a prožívat ji. Prožívat ji znamená mít v každé situaci, v každém okamžiku života na srdci, že mě osobně Bůh miluje a věřit Mu v tom i v případě, že prožívám bolestné události svého života nebo v případě, že zhřeším. Velmi to souvisí s vírou - absolutní důvěrou Bohu a Kristu ať se dějě co se děje.

Opakem je život ve strachu, v nevíře - v nedůvěře Bohu.

Nevím, jestli se mi to daří srozumitelně popsat, protože sám na sobě si uvědomuju, že mnohem snazší je o Boží lásce slyšet, číst, vyhledávat o ní verše a dokonce o ní mluvit - než jí skutečně věřit a prožívat ji.

Proč věřím, že je tak důležité Boží lásce věřit a prožívat ji? Protože Boží láska proměňuje život člověka zevnitř naprosto úchvatným způsobem. Asi nejsem s to popsat a vystihnout jak to "funguje", když ale člověk plněji vstřebává skutečnost, že jej Bůh miluje za všech okolností, překopává to celý jeho život.

Píšu o tom proto, že to cítím sám na sobě - ačkoli dnes vnímám kolem sebe mnohem méně mantinelů, příkazů a zákazů a nemám nad sebou žádnou církevní autoritu vyjma Krista, můj boj - tedy ne ani tak můj, jako Ježíšův boj s mým "souhlasem" - proti hříchu je mnohem účinnější, než kdy dříve, je to jakousi pro mě velmi podivuhodnou proměnou zevnitř - nevím pořádně, jak to Pán dělá, ale vše se v mém životě mění. Začínám se i jinak chovat a to i ve směrech, kde jsem o to léta marně usiloval, takže vím, že to není moje práce, ale Pánova; a já si uvědomuju - zejména v poslední době - že velkou roli hraje i moje vnímání Boží lásky. Někdy třeba jen jdu a pomyslím na to, že mě Otec a Ježíš milují svou neměnnou láskou a naplňuje mě to radostí jako nikdy před tím, prozáří to celý můj den (podotýkám, že valná část mého života probíhala v depresích).

Co mi trvalo let, než jsem tuto Boží lásku začal díky Bohu chápat (a jistě ani teď to neni konečná:-)

Nu, a pokud někdo tuto Boží lásku dosud nepochopil a používá ji pouze jako výmluvu pro to, aby si mohl dělat, co chce (což dokazuje, že nepochopil), tak mu, jak se říká, "nepomůže ani svěcená", nepomůžou mu žádný zákon, žádná církevní a lidmi implantovaná pravidla chování, žádná církevní autorita - to vše je jen vnější proměna "slupky" na základě strachu z Božího trestu.

/Jistě, on ten Boží trest skutečně existuje a přichází, ale je vždy motivován láskou - ať už láskou k hříšníkovi nebo k těm, které poškozuje. A pokud člověk v Boží lásce žije - tak ten případný "trest" vlastně vítá, protože ví, že jej vede k nápravě a hlavně k Bohu, kterého sám miluje a po němž touží./

Řekl bych, že mnohé autority a "pravidla Křesťanského života" vznikají ze snahy proměňovat životy lidí, které Pán dosud neproměnil nebo ze snahy tuto proměnu urychlit - prostě jim to pěkně naservírovat, více či méně přísně nalinkovat jak to mají dělat - a "vzorný křesťan" je na světě. A skutečně, tito lidé - nemít pravidla a autority, "utrhli by se z řetězu" - jenže k čemu to je, když nejsou vnitřně proměňováni k Božímu obrazu?

Tím netvrdím, že všechny autority v církvi jsou špatné nebo škodlivé nebo že zralí křesťané, kteří mají s Bohem a Kristem bohatší osobní zkušenosti nemají pomáhat novým nebo slabým. Ale vždy to musí směrovat ony ve víře nové nebo slabé k Otci a Ježíši a osobní proměně od Nich, nikdy ne způsobem "konejte tyto rituály, a ty vás k Bohu přiblíží" (tak to prostě nefunguje).

A jedna ze základních věcí, které každý křesťan potřebuje, je trvalé vědomí Boží lásky. Proto toto vedení musí probíhat v Boží lásce, ne jakoby vedle ní (nevim, zda se vyjadřuji dostatečně srozumitelně).