Život v Boží lásce versus náboženství - diametrální rozdíl

Ještě, Martine, k tomu konkrétnímu příkladu

jak jsi napsal:v podstatě ani tak nezáleží, jak je co staré, ale zda může ten či onen rituál, organizační postup, forma či tradice sloužit dobré věci. Je nutné zkoumat obsah a pokud je správný, pak ho ani nevyprazdňovat ani nezaměňovat s jiným obsahem. Není žádné tajemství, že mnoho rituálů, které se v křesťanství udržely, mají původ v židovství. Jenže ty rituály dovedly některé církve vyprázdnit ad absurdum a přece se jich drží. Řekněme i taková Pánova večeře je v některých církvích pořádána dopoledne (normálně se ale večeří večer), místo nekvašeného chleba se podává kvašený (kvas přece v tomto případě symbolizuje hřích), místo červeného vína se používá bílé (jenže krev je červená) atp. Jako by Bůh odebral rozum těm, kterým nezáleží na obsahu toho, co činí. Jak potom mohou i nadále žít „v Boží lásce“?

Ano i mě už dříve zarazilo, když jsem si všiml, že "večeře Páně" probíhá v řadě církví ráno nebo jindy během dne (dokonce jsem se dočetl o použití šťávy místo vína).

Nicméně před chvílí jsem se díval do řeckého textu v 1Kor.11:20, kde Pavel začíná své napomenutí ohledně konání těchto hostin v Korintském sboru. Slovem "večeře", které se vyskytuje v řeckém textu 16x ( http://www.obohu.cz/bible/index.php?hledat=g1173&k=1K&styl=TR&kap=11&kde=Naj%C3%ADt ) je překádáno řecké slovo δειπνον, které dle slovníků znamená a je překládáno nejen jako "večeře", ale i obecně jako "hostina" (která bývala mezi lidmi v 1.stl převážně večer).

Kladu si tedy otázku, co měl Pán Ježíš na mysli, když řekl "toto čiňte na mou památku" a jak tato slova chápal Pavel, a co měl na mysli, když mluvil o "Pánově večeři/hostině".
_________________________________

Stojí také za zmínku, že Pavlovy výtky k Pánově hostině v Korintu, se týkaly úplně jiného vyprazdňování této hostiny, než nedodržování přesných rituálů - "jedli chléb a pili kalich Páně nehodně" - nešlo tedy o to, co jedli a pili, ale o to s jakým postojem a vědomím jedli. Tuto sváteční událost vyprazdňovali svojí lhostejností, obžerstvím, sobectvím, neuvědomováním si posvátnosti a hodnoty této hostiny.

Dnes to může být podobné v tom, že někdo možná koná Pánovu večeři/hostinu co možná nejpřesněji, pokud ale nechápe význam vydání Kristova těla a vylití Jeho krve, není mu to k ničemu, pravděpodobně jí a pije nehodně.

Na druhou stranu znám ženu, která když se poprvé dověděla o Pánově večeři a o jejím významu, a která se jí nemohla zúčastnit v církvi (v tomto případě SJ, takže o nic nepřišla), nalila si doma večer sklenku vína a ukrojila kousek obyčejného chleba, a pojedla. Jedla a pila nehodně?

Také si můžu klást otázku, jak by se mělo zachovat společenství křesťanů, kteří se ocitli v situaci, kdy nemají víno ani nekvašený chléb (řekněme, že ztroskotali a zachránili se na pustém ostrově). Mohou pořádat večeři Páně s tím, co mají (třeba jen kokosové mléko a kokosovou dužinu)?

Na druhou stranu si říkám - když tu možnost použít červené víno a nekvašený chléb někdo má, proč tak neučinit? Pak by v tom mohla být i ledabylost.

Proto věřím, že je to zejména otázka přístupu, pohnutek a opět - života v Boží lásce: buď si význam Pánovy hostiny uvědomuji a beru ho vážně, nebo si neuvědomuji a beru ho na lehkou váhu.

Pro JARKAzRybenu, který napsal:

Nu, a pokud někdo tuto Boží lásku dosud nepochopil a používá ji pouze jako výmluvu pro to, aby si mohl dělat, co chce (což dokazuje, že nepochopil), tak mu, jak se říká, "nepomůže ani svěcená", nepomůžou mu žádný zákon, žádná církevní a lidmi implantovaná pravidla chování, žádná církevní autorita - to vše je jen vnější proměna "slupky" na základě strachu z Božího trestu.

Jistě, nicméně každé místní společenství věřících má mimo jiné sloužit i jako jakýsi praktický pozorovací prostor toho, co je pod slupkou. Pokud to společenství nefunguje správně, tak se spokojí s vnější proměnou slupky těch, kteří na jejich shromáždění přicházejí. Pokud ale funguje správně, pak také slouží i k tomu, aby vyplavalo napovrch to, co je pod slupkou, a v případě potřeby vyvinulo tlak pro nápravu – v tom případě může „proměnu urychlit“ nebo zamezit tomu, aby se někteří „utrhli ze řetězu“. Ten tlak ovšem nesmí spočívat ve strašení, ale musí spočívat v prosazování toho, co je správné, slušné a zdravé. Ten, kdo si chce dělat, co chce, musí dostat na srozuměnou, že si v takovém případě bude muset najít jinou společnost.

Co se týče Pánovy večeře, napsal jsi:

Proto věřím, že je to zejména otázka přístupu, pohnutek a opět - života v Boží lásce: buď si význam Pánovy hostiny uvědomuji a beru ho vážně, nebo si neuvědomuji a beru ho na lehkou váhu.

Ano, právě to jsem měl na mysli. Řecké slovo DEIPNON opravdu nemusí znamenat pouze „večeře“, ale může mít též tyto významy: „jídlo, oběd, hostina, pokrm“ (Václav Prach). Nicméně každý, kdo v češtině mluví o „Pánově večeři“ a podává ji dopoledne, vyprazdňuje význam českého slova „večeře“. Má kritika nesměřovala vůči těm, kdo něco někdy nedomysleli nebo byli v situaci, kdy nemají k dispozici víno či nekvašený chléb, ale vůči těm, kdo se pyšní teologickými školami a nejsou v nouzi a přesto nedomýšlejí význam těch rituálů, kterých se účastní.

Martin Cibulka napsal:Řecké slovo DEIPNON opravdu nemusí znamenat pouze „večeře“, ale může mít též tyto významy: „jídlo, oběd, hostina, pokrm“ (Václav Prach). Nicméně každý, kdo v češtině mluví o „Pánově večeři“ a podává ji dopoledne, vyprazdňuje význam českého slova „večeře“. Má kritika nesměřovala vůči těm, kdo něco někdy nedomysleli nebo byli v situaci, kdy nemají k dispozici víno či nekvašený chléb, ale vůči těm, kdo se pyšní teologickými školami a nejsou v nouzi a přesto nedomýšlejí význam těch rituálů, kterých se účastní.

Napadá mě, že by se více hodilo používat "Pánova hostina" než "Pánova večeře"...

Tohle téma bylo založeno na základě knihy "Tak ty už nechceš chodit do církve?". Kniha pro mě byla přínosem v poukazu na významný rys křesťanského života. Na to, že život v Boží lásce je životem s ním. Ukazuje na to, že křesťanství není náboženstvím mrtvého muže. Pro příklad, co tím připodobněním myslím: učení Lenina. Leží v mauzoleu prokazatelně mrtvý. Jeho následovníci se věrně drží jeho myšlenek napsaných na papíře. Z určitého pohledu mají takovou komunistickou Bibli.  Lenin už je mrtvý a nic nového už neřekne.
Naproti tomu křesťanství není náboženství mrtvého muže, protože Kristus je živý. Byl vzkříšen, seslal svatého Ducha a stále zůstává aktivní. Kristus oslovuje lidi různým způsobem, ale prvořadým prostředkem, který k tomu používá je Bible. (To je také hlavní důvod, proč si SJ museli pořídit svůj zmanipulovaný překlad) Kromě toho, že Kristus s lidmi mluví, také aktivně jedná v jejich životech, zejména pokud mu své životy vydají do péče. Život s Pánem je úžasná zkušenost. Jake z výše zmíněné knihy to začal proživat. Součástí tohoto života je výchova. Jsme přece jeho děti. Součástí výchovy jsou i tresty nebo podstupování různých zkoušek. Vždy s cílem našeho prospěchu. Není to vždy příjemné. Většinou ze začátku, ale když tím projdeme s úspěchem, radujeme se z dobrého ovoce, které to přineslo a děkujeme za to Bohu.
Křesťan by měl cítit, že s ním Bůh jedná a mluví. Pokud to necítí, tak je něco v nepořádku ve vztahu. Na druhou stranu život s Bohem není jen na úrovni pocitů, ale na úrovni činů a skutků. Nejen, že my děláme, oč on žádá. A jak bychom mohli dělat, kdybychom ho nejprve neslyšeli, ale také ON nás slyší a činí a dává, o co prosíme.
Jako bych už slyšel výzvu: "řekni něco konkrétního".  A předem odpovídám: neřeknu a nenapíšu. A zdůvodǔji to tím, že jako důkaz musí posloužit Boží slovo, ne moje zkušenost. Jestli chceš zkušenosti, pořiď si svoji vlastní, tím, že uvěříš Božímu slovu.
A jestli jsi jako etiopský eunuch, že čteš, ale nerozumíš, tak pros Boha o nějakého Filipa. O dost horší je, když si jenom myslíš, že rozumíš. To ti potom komplikuje možnost přijmout porozumění.
Vrátím se ještě trochu k trestům, které se zde hodně diskutují. Tak jako je život s Pánem na osobní úrovni, kdy to je mezi dvěma osobami a dalšímu do toho nic není, pokud Pán nechce něco zveřejnit, tak je i život s Pánem na úrovni církve ve smyslu místního společenství. S církví jedná Kristus, protože je její hlavou. A zde také přichází vedení a výchova. Církev prvního století byla řadou místních společenství. Záznam o Božím jednání s těmito jednotlivými společenstvími není jen zápisem pro židy, aby viděli, že Bůh přesunul svou přízeň. Zaznamenané příklady jsou svědectvím pro další generace křesťanů, co lze od Pána očekávat. Kniha Zjevení začíná dopisem sedmi sborům. Bylo by chybou se domnívat, že je to jenom pro církve v prvním století, které existovaly v době psaní Zjevení. Vzhledem k tématu mě zaujal zejména aktivní zájem a připravenost k jednání z Boží strany:
(NKB) Zjevení 2:5 Proto si vzpomeň, odkud jsi spadl a čiň pokání a první skutky. Jinak k tobě brzy přijdu a pohnu tvým svícnem z jeho místa, nebudeš-li činit pokání.
16 Čiň pokání. Jinak k tobě brzy přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst.
22 Hle, já ji uvrhnu na lůžko a ty, kteří s ní cizoloží, do velikého soužení, nebudou-li činit pokání ze svých skutků; a její syny zahubím smrtí.

Uvedené verše ze Zjevení nemohu doplnit praktickými příklady ze současného a historického života církve, protože na to prostě nemám, jednoduše věřím Božímu slovu, že tyto věci se děly a dějí. (Až se bude můj život s Pánem  počítat na desítky, tak budu patrně schopen dodat i praktické příklady. Zatím ne)