Věčný život v nebi i na zemi

pro wittnes
.

A ten, kdo to roucho nemá a tudíž do blízkosti krále nemůže, toho čeká
hned ,,pláč a skřípění zubů´´?

Ten kdo neomyje své roucho, zůstává mrtvý ve svých hříších. K Bohu se bez Krista nedostane. Kol: vás, mrtvé v hříších spolu s ním obživil, když vám odpustil všechny hříchy.
V podobenství je řečeno, že jsou vyhozeni ven do temnot. A tam je ten pláč. Nějaký definitivní soud nad nimi zde vykonán není.

 
.

Záleží na tom, čemu říkáš zbožný způsob života.

Já se spíše pozastavuju nad výrazem usilování ... Kdo je v Kristu, ten prostě přirozeně žije v něm.

.

Ty se nikdy, Melisso, nezkoumáš ve smyslu, co bys mohla změnit
nebo jak si (asi) stojíš před Bohem?

Myslím tím zkoumání samozřejmě ne proto, abys sis mohla udělat čárku za splněný úkol
nebo za další pěknou vlastnost, ale protože se přirozeně líbit Bohu chceš a chceš stále lépe
následovat Kristovy šlépěje.
Já na tom nevidím vůbec nic špatného, naopak, dělá li to člověk z dobrých pohnutek
a z čisté touhy líbit se Bohu, tak se chce zlepšit Z LÁSKY K DOBRÉMU a vůbec to nemá prioritně
a cíleně spojeno s tím, že má blíže k věčnému životu.

Nemám ve zvyku se zkoumat jak si asi stojím před Bohem. Dokud jsem s Kristem jedno, jsem s ním. Vím, že mě má rád, jeho láska je bez podmínek, z milosti. Náš vztah je živý. Víš, je to asi jako když s někým žiješ, dokonce víc, protože život s ním, v něm je ještě víc. Vztah je zdravý, živý, důvěrný, plný radosti a společného sdílení. Máš v takových chvílí zapotřebí přemítat, jestli se mu líbíš, pochybovat? Nejlepší co můžeš udělat je žít s ním v důvěře, lásce dál....

Melissa napsal:
Nemám ve zvyku se zkoumat jak si asi stojím před Bohem. Dokud jsem s Kristem jedno, jsem s ním. Vím, že mě má rád, jeho láska je bez podmínek, z milosti. Náš vztah je živý. Víš, je to asi jako když s někým žiješ, dokonce víc, protože život s ním, v něm je ještě víc. Vztah je zdravý, živý, důvěrný, plný radosti a společného sdílení. Máš v takových chvílí zapotřebí přemítat, jestli se mu líbíš, pochybovat? Nejlepší co můžeš udělat je žít s ním v důvěře, lásce dál....

Vstupuji do této vaší diskuze proto, že jsi použila zajímavé srovnání. Pokud jsi s někým, koho miluješ, žiješ s ním a máš s ním opravdu fungující vztah, připadá mi naopak velmi přirozené to, že se v něm oba snaží na sobě pracovat tak, aby spolu byli šťastní (v případě Boha abychom se mu líbili, On k nám svou lásku prokazuje denně). A to přece nejde bez poctivého zkoumání sebe samotného. Kolikrát si přece člověk např.může myslet, že jedná vůči partnerovi správně, že je to přesně to, co ten druhý chce a potřebuje, ale teprve zpětná vazba od něj může ukázat, že jsme se sekli, i když nechtěně. Protože i když ho známe leta a dobře, neumíme zatím milovat a jednat dokonale. A pak musí nutně následovat zamyšlení nad sebou samotnou, aby mohlo dojít k nápravě toho omylu. Nevidím za tím pochybnost či podhodnocení toho vztahu, vždyť už se přece vzájemně milujete - každý vztah musí být však oboustranně oživován, jinak časem zemře nebo zevšední nebo nastane situace, kdy se prostě ti dva míjí - ačkoli se mají rádi. Stejné to může být i ve vztahu s Bohem, proto je ono sebezkoumání důležité (čímž ovšem nemyslím podceňování či život v neustálých pochybnostech).

Melissa napsal:Já se spíše pozastavuju nad výrazem usilování

Na mě třeba tenhle text působí, jako když Pavel usiloval: 1. Kor. 9:24-27 (ČSP)
Nevíte, že ti, kteří běží v závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý, kdo závodí, je ve všem zdrženlivý, oni proto, aby dostali pomíjivý věnec, my však nepomíjivý. Já tedy běžím ne jako bez cíle, zápasím pěstmi, ne jako bych tloukl do vzduchu, ale zasazuji dobře mířené rány svému tělu a podrobuji je, abych se snad - jiným hlásaje - sám nestal tím, kdo se neosvědčil.
Líbí se mi, co napsala noname.   

noname napsal:

Vstupuji do této vaší diskuze proto, že jsi použila zajímavé srovnání. Pokud jsi s někým, koho miluješ, žiješ s ním a máš s ním opravdu fungující vztah, připadá mi naopak velmi přirozené to, že se v něm oba snaží na sobě pracovat tak, aby spolu byli šťastní (v případě Boha abychom se mu líbili, On k nám svou lásku prokazuje denně). A to přece nejde bez poctivého zkoumání sebe samotného. Kolikrát si přece člověk např.může myslet, že jedná vůči partnerovi správně, že je to přesně to, co ten druhý chce a potřebuje, ale teprve zpětná vazba od něj může ukázat, že jsme se sekli, i když nechtěně. Protože i když ho známe leta a dobře, neumíme zatím milovat a jednat dokonale. A pak musí nutně následovat zamyšlení nad sebou samotnou, aby mohlo dojít k nápravě toho omylu. Nevidím za tím pochybnost či podhodnocení toho vztahu, vždyť už se přece vzájemně milujete - každý vztah musí být však oboustranně oživován, jinak časem zemře nebo zevšední nebo nastane situace, kdy se prostě ti dva míjí - ačkoli se mají rádi. Stejné to může být i ve vztahu s Bohem, proto je ono sebezkoumání důležité (čímž ovšem nemyslím podceňování či život v neustálých pochybnostech).

To je právě to - s Bohem je to jiné. To co se zdá přirozené u vztahu dvou lidí, tady neplatí. On mě miloval dřív, než jsem k němu přišla. Zemřel pro mě, nabídl mi život a nečekal, až budu skvělá a dokonalá. Udělal to pro mě hříšnou, chybující.
Taky tady neplatí , že by on ode mně něco chtěl, nemá žádné potřeby, co bych mu asi tak já mohla dát, co jemu chybí?  
Tento vztah z jeho strany byl, je a zůstane živý - to já si musím dát pozor, abych na něj pamatovala. Ale když do něj vrůstáš, umřeš sobě, aby v tobě ožil on, pak je stále pevnější. (z mé strany)
Také to, že se dva mohou minout - dva lidé ano, ale v tomto případě ho můžu minout jen já. Ale od doby, co jsem jeho lásku poznala a zažívám, rozhodně ji nehodlám míjet. Je to to nejcennější, co jsem v životě poznala.
My u SJ jsme tak vycvičeni se stále zkoumat, že už skoro neumíme spočinout u někoho, odpočinout, spolehnout na jeho lásku.   

Markét napsal:

Melissa napsal:Já se spíše pozastavuju nad výrazem usilování

Na mě třeba tenhle text působí, jako když Pavel usiloval: 1. Kor. 9:24-27 (ČSP)
Nevíte, že ti, kteří běží v závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý, kdo závodí, je ve všem zdrženlivý, oni proto, aby dostali pomíjivý věnec, my však nepomíjivý. Já tedy běžím ne jako bez cíle, zápasím pěstmi, ne jako bych tloukl do vzduchu, ale zasazuji dobře mířené rány svému tělu a podrobuji je, abych se snad - jiným hlásaje - sám nestal tím, kdo se neosvědčil.
Líbí se mi, co napsala noname.  

Tady asi jinak vnímám to co napsal Pavel : dávám rány svému tělu a podrobuji je
Není to o nějakém tvrdém drilu a usilování. Podívej se do Řím. :
A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha.Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.
Ti, kdo jsou podle těla, totiž myslí na věci těla, ale ti, kdo jsou podle Ducha, na věci Ducha.
Neboť smýšlení těla je smrt, ale smýšlení Ducha je život a pokoj.
Smýšlení těla je proto v nepřátelství vůči Bohu, neboť není a vlastně ani nemůže být poddáno Božímu zákonu.
A tak ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou.
Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás přebývá Duch Boží. Jestliže pak někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
Jestliže však je Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch žije kvůli spravedlnosti.
Jestliže tedy Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.
A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla.
Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.
Neboť všichni, kdo jsou vedeni Božím Duchem, ti jsou Boží synové.
Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!

O tohle Pavlovi jde, aby křesťané pochopili co je to žít z moci Ducha. A můžu tě ujistit, že když se podrobíš vedení a spolehneš na moc Boha a Ježíše, tak je to tak přirozené....   

Samozřejmě existuje spousta textů v podobném duchu jako ty, které jsi uvedla. Ale to přece nijak nepopírá ty ostatní, které mluví o nutnosti určitého úsilí. Podle mého názoru by to mělo být v rovnováze. (Tou rovnováhou nemyslím, že milost má stejnou hodnotu jako naše úsilí, ani tím nijak nepodporuju názor, že si u Boha můžeme cokoliv ,,vysloužit").

Markét napsal:Samozřejmě existuje spousta textů v podobném duchu jako ty, které jsi uvedla. Ale to přece nijak nepopírá ty ostatní, které mluví o nutnosti určitého úsilí. Podle mého názoru by to mělo být v rovnováze. (Tou rovnováhou nemyslím, že milost má stejnou hodnotu jako naše úsilí, ani tím nijak nepodporuju názor, že si u Boha můžeme cokoliv ,,vysloužit").

Možná, že mluvíme každá tak trochu o něčem jiném.   
Ef. Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar,ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.

Co se týče spásy, pak je jasné, že pouze milost ji umožnila.
Ale ten text pokračuje:
Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.
A tady už se přidávají skutky,...

Jenže díky tomuto: V něm jste i vy (když jste vyslechli slovo pravdy, totiž evangelium svého spasení, a uvěřili mu) byli označeni zaslíbeným Duchem Svatým...je možné těm, kteří se duchem nechají vést, konat skutky z víry, ne pouze vlastním úsilím.
Myslím, že o tom moc hezky psal zbyšek, takže je rozebírat nebudu.

Melissa napsal:To je právě to - s Bohem je to jiné. To co se zdá přirozené u vztahu dvou lidí, tady neplatí. On mě miloval dřív, než jsem k němu přišla. Zemřel pro mě, nabídl mi život a nečekal, až budu skvělá a dokonalá. Udělal to pro mě hříšnou, chybující.

Ano, to máš pravdu, jeho láska je nezaslouženým darem, který si nelze ničím vysloužit. Přesto bychom na ni měli svými životy reagovat.

Taky tady neplatí , že by on ode mně něco chtěl, nemá žádné potřeby, co bych mu asi tak já mohla dát, co jemu chybí?  

Můžeme mu dát naši lásku, která se zrcadlí i v činech a myšlenkách. Nikoli, že by ji potřeboval. Ale prostě proto, že Boží láska k nám zrodila tu naši a že jsme za vše, co pro nás Bůh i Kristus udělali, vděční.

Tento vztah z jeho strany byl, je a zůstane živý - to já si musím dát pozor, abych na něj pamatovala. Ale když do něj vrůstáš, umřeš sobě, aby v tobě ožil on, pak je stále pevnější. (z mé strany)
Také to, že se dva mohou minout - dva lidé ano, ale v tomto případě ho můžu minout jen já. Ale od doby, co jsem jeho lásku poznala a zažívám, rozhodně ji nehodlám míjet. Je to to nejcennější, co jsem v životě poznala.

Opět máš pravdu. Ale právě proto si myslím, že je ono sebezkoumání čas od času tak důležité. Abychom se vztahu s Bohem neminuli - a to je skutečně jen na nás, Bůh nás nemine. A abychom na něj pamatovali, jak píšeš. Nikdo z nás není bez chyby, a pokud chceme z lásky k Bohu své cesty k Němu narovnávat, musíme být k sobě upřímní, uvědomit si, co děláme špatně a proč. I když upřímnost k sobě samému je někdy dost těžká. Ono sebezkoumání nám totiž může odkrýt i to, co vidí jen Bůh - naše pohnutky, nejvnitřnější myšlenky. A nejsou-li takové, jaké mají být (a kdo z nás kdy může říct, že je bezvadný?), pak nám takové odhalení přece může pomoci lépe a rychleji oblékat novou osobnost podle vzoru Pána. A to je dle mého práce na náš celý současný život   

My u SJ jsme tak vycvičeni se stále zkoumat, že už skoro neumíme spočinout u někoho, odpočinout, spolehnout na jeho lásku.   

Spolehnout se na Jeho lásku je opravdu důležité, dává to smysl všemu, co děláme. Ta jistota je posilou, nemusíme o ní pochybovat. Jen musíme hlídat, aby i naše láska k Němu byla stejně tak neotřesitelná a živá a aby to z nás bylo v našich životech cítit. Proto rada "zkoušejte, že  jste ve víře, sami sebe prověřujte" (2.Kor.13:5) má hluboký smysl.

To je o tom právě, že Ducha přijímají ti, kteří do té doby přijímali nebo byli učeni tomu, že jedině úsilím někam dospějí, ale Pán učil o Duchu, že kdo jej přijme či obdrží, tak půjde sem a tam, tedy zjednodušeně napsáno. Tedy jaké úsilí, když nevíme předem kam nás Duch zavane, protože Duch si vane kam chce?

Pavel

noname napsal:[
Opět máš pravdu. Ale právě proto si myslím, že je ono sebezkoumání čas od času tak důležité. Abychom se vztahu s Bohem neminuli - a to je skutečně jen na nás, Bůh nás nemine. A abychom na něj pamatovali, jak píšeš. Nikdo z nás není bez chyby, a pokud chceme z lásky k Bohu své cesty k Němu narovnávat, musíme být k sobě upřímní, uvědomit si, co děláme špatně a proč. I když upřímnost k sobě samému je někdy dost těžká. Ono sebezkoumání nám totiž může odkrýt i to, co vidí jen Bůh - naše pohnutky, nejvnitřnější myšlenky. A nejsou-li takové, jaké mají být (a kdo z nás kdy může říct, že je bezvadný?), pak nám takové odhalení přece může pomoci lépe a rychleji oblékat novou osobnost podle vzoru Pána. A to je dle mého práce na náš celý současný život   

Jen musíme hlídat, aby i naše láska k Němu byla stejně tak neotřesitelná a živá a aby to z nás bylo v našich životech cítit. Proto rada "zkoušejte, že  jste ve víře, sami sebe prověřujte" (2.Kor.13:5) má hluboký smysl.

Moc hezky jsi všechno napsala.  Na tohle co je tady výše reaguju spíš proto, že to, co mě teď Pán učí je : Nech to na mně, Spolehni se... Tohle jsou jeho slova, Pánova, když mu svěřuju to, co žádnému člověku bych se neodvážila říct, všechno,každou starost, myšlenku...Doufám, že k němu jsem upřímná, a v tu chvíli i k sobě, když ty věci vyslovím, že? Ale to je mezi mnou a jím. On ví co potřebuju lépe než já sama. Zná každého, takže jinému asi sděluje zase to, co potřebuje on.
Mimochodem, cestu k němu nemusím narovnávat, jsem v něm, s ním, jsme jedno, jako on je s Otcem jedno. Jsem naroubovaná, živá a zelená větvička.   

Všichni známe text z Janova evangelia:

Jan 17, 3 A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.

ale známe nebo věříme tomu, že chápeme správně význam?

Jak chápeme život a smrt? Je pro Vás smrt konec života a nebo přechod do jiné formy života? Jinak řečeno, může život přestat existovat? Právě verš výše ukazuje a může ukázat pro mnohé pochybovače na tu nekonečnou otázku, na život a smrt, uklidňující a utěšující odpověď. Co ten verš říká, jak ho vnímáte, co cítíte, když jej ve svých biblích čtete, co ve Vás vyvolává? Jestli jistotu a ujištění, že život je věčný tedy stále existuje a jak to víme nebo proč tomu věříme, protože je věčný proto, že v něm do nekonečna můžeme poznávat Boha a jeho Syna, tu nekonečnou moudrost a životnost božského principu a lásky?!      Máte ještě obavu či strach ze smrti a stále řešíte kde ten život žijete nebo chcete žít? Pak si znovu přečtěte tato krásná slova o věčném životě a ujištění, které je zárukou, kterou nám nikdo nemůže vzít, když tomu věříme.

Hezké odpoledne Vám všem přeji

Pavel

Melissa napsal:
V podobenství je řečeno, že jsou vyhozeni ven do temnot. A tam je ten pláč.
Nějaký definitivní soud nad nimi zde vykonán není.

Vidíš, a já to tak zase vnímám zcela jednoznačně...  

Nemám ve zvyku se zkoumat jak si asi stojím před Bohem.

.........Víš, je to asi jako když s někým žiješ, dokonce víc, protože život s ním, v něm je ještě víc. Vztah je zdravý, živý, důvěrný, plný radosti a společného sdílení. Máš v takových chvílí zapotřebí přemítat, jestli se mu líbíš, pochybovat?

Ono přemítání a sebezkoumání ale přece vůbec nemusí být spojeno s pochybnostmi.

Možná i jiný příklad.

Jdu na nějakou zkoušku (maturita, státnice atd.) z předmětu o kterém vím,
že ho výborně ovládám a mám k němu vztah.
O tom, že zkoušku udělám, NIJAK NEPOCHYBUJI, jelikož mám ale ten předmět rád,
nechci zkouškou jen projít, ale chci ji udělat co nejlépe (neboli výborně neboli za 1).
Budu se klidně sebezkoumat, zda jsem ve všech oblastech požadavků na ten předmět ,,znalý´´
a nic mi neuteklo...a zároveň nebudu nijak pochybovat, že zkoušku se ctí udělám.

PROSTĚ --- SEBEZKOUMAT SE VŮBEC NEMUSÍ ZNAMENAT POCHYBNOSTI,
JEN TOUHU DĚLAT VĚCI DOBŘE A JEŠTĚ LÉPE....A NEJLÉPE SAMOZŘEJMĚ
Z DOBRÝCH POHNUTEK VŮČI BOHU A PROSPĚCHU SVÝCH BLIŽNÍCH.

Dále bych jen opakoval to, co napsala noname a jelikož to napsala výborně,
nebudu to narušovat svým slohem...jen tolik, že s jejími slovy zcela souhlasím....  

witness napsal:

Melissa napsal:
V podobenství je řečeno, že jsou vyhozeni ven do temnot. A tam je ten pláč.
Nějaký definitivní soud nad nimi zde vykonán není.

Vidíš, a já to tak zase vnímám zcela jednoznačně...  

Boží děti jsou děti světla, ti ze zlého patří tmě. Takže tohle podobenství opravdu nemusí být o definitivní záhubě, smrti, zničení... Prostě kdo nevstoupil do světla, nezamiloval si je, je ve tmě.

Nemám ve zvyku se zkoumat jak si asi stojím před Bohem.

.........Víš, je to asi jako když s někým žiješ, dokonce víc, protože život s ním, v něm je ještě víc. Vztah je zdravý, živý, důvěrný, plný radosti a společného sdílení. Máš v takových chvílí zapotřebí přemítat, jestli se mu líbíš, pochybovat?

Ono přemítání a sebezkoumání ale přece vůbec nemusí být spojeno s pochybnostmi.

witness napsal:Možná i jiný příklad.

Jdu na nějakou zkoušku (maturita, státnice atd.) z předmětu o kterém vím,
že ho výborně ovládám a mám k němu vztah.
O tom, že zkoušku udělám, NIJAK NEPOCHYBUJI, jelikož mám ale ten předmět rád,
nechci zkouškou jen projít, ale chci ji udělat co nejlépe (neboli výborně neboli za 1).
Budu se klidně sebezkoumat, zda jsem ve všech oblastech požadavků na ten předmět ,,znalý´´
a nic mi neuteklo...a zároveň nebudu nijak pochybovat, že zkoušku se ctí udělám.

PROSTĚ --- SEBEZKOUMAT SE VŮBEC NEMUSÍ ZNAMENAT POCHYBNOSTI,
JEN TOUHU DĚLAT VĚCI DOBŘE A JEŠTĚ LÉPE....A NEJLÉPE SAMOZŘEJMĚ
Z DOBRÝCH POHNUTEK VŮČI BOHU A PROSPĚCHU SVÝCH BLIŽNÍCH.

Dále bych jen opakoval to, co napsala noname a jelikož to napsala výborně,
nebudu to narušovat svým slohem...jen tolik, že s jejími slovy zcela souhlasím....  

Vím, že zkoumat sebe není přímo něco špatného. Ale touha dělat věci dobře, ... nevím, něco mi na tom nesedí. Asi že tohle nikdo nedokáže dokonale, i kdyby se na táááákovééééhle nudličky rozkrájel.   
Co ale asi potřebuju hlídat je můj vztah k Pánovi, jestli je opravdu stále živý. Protože když ano, pak zažíváš nové zkušenosti s ním, vzrůstá zkušenost, a s ní důvěra v něj, láska k němu. A víra v něj, to je základní skutek , který po nás Bůh Otec žádá. Na tom to všechno stojí.
Zatím se učím, že nejlepší co můžu udělat, abych jednala "dobře" je spolehnout se na něj, důvěřovat mu a nechat se vést.Znamená to hodně číst písma, věnovat čas rozhovoru s ním, uvědomovat si jeho přítomnost v mém životě a nenechat se převálcovat starostmi, povinnostmi, zkrátka - trním...
Netvrdím, že je to to jediné, ale vzhledem k tomu, jakým vypětím o usilování a snažení jsem si prošla, tak asi pro mě v tuto chvíli to opravdu nejdůležitější. Je to takový pokoj, to vědomí, že můžu k němu i hříšná, chybující. Že to lze z toho důvodu, že on nás miloval jako první a přinesl milost a odpuštění. Samozřejmě že milost pak není ospravedlněním pro to, abych si nadále lebedila v něčem, o čem vím, že hřích je.  

Melissa napsal:
Vím, že zkoumat sebe není přímo něco špatného. Ale touha dělat věci dobře,
... nevím, něco mi na tom nesedí.   

Jistě nechceš dělat věci špatně...a pokud ne, pak je chceš dělat dobře, ne?

Asi že tohle nikdo nedokáže dokonale, i kdyby se na táááákovééééhle
nudličky rozkrájel

Dělat věci dobře přece nemusí znamenat dělat je dokonale.
Když se o někom třeba řekne, že umí dobře anglicky, nemusí tím být myšleno, že
mluví anglicky dokonale, nikdy neudělá chybu a ani rodilý Angličan nepozná, že je to cizinec.

Co ale asi potřebuju hlídat je můj vztah k Pánovi, jestli je opravdu stále živý.

To ale přece není nijak v rozporu s tím chtít dělat věci dobře.

Zatím se učím, že nejlepší co můžu udělat, abych jednala "dobře" je spolehnout se na něj,
důvěřovat mu a nechat se vést.

S tím já ale naprosto souhlasím...  

Znamená to hodně číst písma, věnovat čas rozhovoru s ním, uvědomovat si jeho přítomnost v mém životě a nenechat se převálcovat starostmi, povinnostmi, zkrátka - trním...
Netvrdím, že je to to jediné, ale vzhledem k tomu, jakým vypětím o usilování a snažení jsem si prošla, tak asi pro mě v tuto chvíli to opravdu nejdůležitější. Je to takový pokoj, to vědomí, že můžu k němu i hříšná, chybující. Že to lze z toho důvodu, že on nás miloval jako první a přinesl milost a odpuštění. Samozřejmě že milost pak není ospravedlněním pro to, abych si nadále lebedila v něčem, o čem vím, že hřích je.

Nic proti, máš pěkný a správný postoj... 

witness napsal:

Nic proti, máš pěkný a správný postoj... 

Díky   

Co se týče tématu věčného života se mi v poslední době moc líbila tato přednáška. Pokud můžete, udělejte si hodinku čas a poslechněte si jí taky.

www.youtube.com/watch?v=qSnHGUKovaE